Vzpomínka paní Moniky Rališové na Winieho

Tak si se chlapče nedočkal. První sníh napadl v době, kdy tě vezli na veterinu a už jsi ho nevnímal.
Dříve jsi jako divoké prasátko ryl čenichem v závějích a nosil sis sněhovou čupřinu na špičce nosu. Byl jsi nejhodnější pes, kterého jsem kdy poznala a neznám nikoho, kdo by tě nemiloval.

Vzpomínám si na první moment, kdy jsem tě viděla. Velký, krásný, žlutý pes, který se vesele rozhlížel na vodítku a vrtěl ocasem. Je to ten můj? Byl jsi to ty, kdo se na dalších několik let stal mým přítelem. Nosil mi boty a podal hůl, podával telefon, chodil se mnou na nákupy, jezdil do lázní a po doktorech. Znali tě saniťáci po celé Praze a vozili nás rádi. Mojí fence jsi vychoval štěňata a s kočkama se dělil o jídlo i pelíšek a malé Berušce přenechal svou večeři.

Tvé nemocné srdíčko jsme zvládli, horší bylo, když jsi oslepl. Ale i to jsme zvládli. Sice jsi už nemohl aportovat, ale klacík nebo balon s rolničkou jsi slyšel a nosil neúnavně dál. Vymyslela jsem nové povely: Schody nebo obrubník "pozor", zvedal jsi tlapky nebo "stůj", když ses blížil k lampě nebo ke stromu. Hledání správných věcí bylo jako hra přihořívá, jen jsem tě naváděla slovy "ano" a "ne".

Už jsi se mnou nejezdil, ale trpělivě čekal za dveřmi, až se vrátím. Ještě horší bylo, když jsi ohluchl.
Stejně jsi nadšeně vybíhal otevřít návštěvě - nevím, jak jsi poznal, že někdo zvoní - a na úder holí do země jsi zhasl nebo rozsvítil.

Teď tě už nic nebolí, bohužel jsi umíral dlouho a já nemohla nic dělat, ani jsem s tebou nemohla jet na poslední cestu, což mě nikdy nepřestane mrzet. Snad se na mě nezlobíš a někde tam běháš s ostatními psími kamarády a hlídá tě tvůj táta a babička.

Tvé místo je prázdné, ale v mém srdci zůstaneš navždy, tak jako v srdcích i jiných lidí, kterým jsi celý život rozdával lásku a dobrou náladu. Velký, krásný, žlutý pes s velkým, krásným a dobrým srdcem.

Monika