Únorové zápisky ze štěněčího deníku
Jakmile se přiblíží čas pravidelného krmení, Forest začne nápadně připomínat Hujera před zvoněním. Postává v kuchyni a rozpačitě pohlíží na nás, na skříňku, kde čeká jeho miska a zpátky – jako by říkal: „Už je čas! Musíme krmit!“
Občas se znenadání objeví neřízená střela, která zkouší, jak daleko se s rozběhem dokáže sklouznout po podlaze i s koupelnovým koberečkem. V očích mu tancují nezbedné jiskřičky, podle kterých se dá snadno předpovědět, že vymýšlí nějakou neplechu – třeba test za jak dlouho si všimneme, že si hračku opřel o židličku jako maskování, aby mohl nenápadně začít okusovat dřevěnou nohu. Ale abychom mu nekřivdili, nadšeně s námi hravě trénuje základní povely, dokáže bez většího rozptýlení projít obchodem a čím dál častěji se objevují okamžiky, kdy zvídavě natáčí hlavičku, vševědoucím pohledem sleduje každý náš pohyb, vnímá tón hlasu a všechny okolní zvuky, pachy a vzruchy.
Uplynulý měsíc byl pro naše malé unavené štěně objevující velký svět plný nových zážitků a zkušeností. Vydal se s námi do zámecké restaurace, spleti nemocničních chodeb, vyzvednout balíčky na poště, na snídani v pekárně, pro kutilské potřeby do OBI, obdivovat výstavu fotografií v kulturní kavárně, viděl masopustní průvod a pravidelně jezdil dozorovat nad našimi nákupy. Část ze zmíněného opět nadšeně prospal – včetně cest vlaky a autobusy. Pomalu začal objevovat svět po vlastních tlapkách a v rámci lekcí spořádané chůze na krátkých výletech s námi prošel uličky mnoha okolních měst. Potkal i pár psích kamarádů, viděl spoustu nových zvířat – slepice, kachny, krůty, ovce, kozy, koně, osazenstvo zverimexu a dokonce i lva a tygra – a poprvé se svezl na eskalátorech.
