Jak jsem ke kamarádovi přišel
menu

Jak jsem ke kamarádovi přišel

Nebudete mi věřit, co všechno takové asistenční štěně musí zvládnout.

Příkladem může být náš nedělní výlet. Na ten jsem se hrozně těšil, protože jsem od miminka vyloženě cestovní typ. Ovšem to co mě na něm čekalo by rozhodilo i větší borce než jsem já.

Při cestě jsem v klídesu absolvoval návštěvu keramické dílny, hrad Kunětickou horu i Peklo-Čertovinu. Zážitků spousta a samé psí pozitiva jako čuchání ke kozám, ovcím a dokonce i daňci v oboře se chtěli kamarádit.

Tak jsem toho náležitě využil a za odměnu jsem je upozornil, že byť jsem ještě štěně, tak si myslím, že je dost nerozumné se procházet a pást v místě, kde je o pár metrů dál cedule jelení guláš.

Potom ovšem přišel šok. Dojeli jsme k nějakému domku se zahradou a páneček opatrně řekl paničce, že si jedeme pro štěně. Oba jsme na to měli naštěstí stejný názor, že se zbláznil a že Já s Waity bohatě stačíme.

Panička dostala pusu a já se uklidnil. Předčasně, podotýkám.

Vystoupili jsme, vstoupili do zahrady a tam to stálo... obluda co vypadala jak já. Hrozně jsem se leknul a trochu se vzpouzel, když mě panička k té hrůze táhla s obrovským nadšením. Nakonec jsem se šel teda dobrovolně seznámit. Ono by mi stejně nic jiného nezbylo. Panička z toho byla trochu zblblá. Chvilku objímala a pusinkovala pánečka, pak mě s obludou.

Tak jsem To vzal na milost. Dokonce jsme jeli spolu v kufru a stali se z nás kamarádi.

Karlík, jak se nakonec obluda jmenuje, sice nesmí do bytu, ale vždy když se venčím, tak se čumákama pozdravíme.

Dante