Alvin a trpaslíci
V září se Alvin věnoval různým aktivitám.
Především a zejména svým hlavním povinnostem – jmenovitě tedy soustavné kontrole stavu jídelní misky, zahřívání dečky, ochraně hadrových hraček před vyschnutím a zaprášením, výcviku svých psovodů v trpělivosti, pozornosti a pokoře jakož i rozvíjení jejich hlasového fondu. Dále pak péči o kočky s přihlédnutím k prevenci vůči jejich zlenivění a obezitě. A samozřejmě nevzdal ani svůj dlouhodobý plán pro nalezení dokonalé harmonie umístění věcí v bytě s důrazem na přesuny bot na dobrá, ba ještě lepší místa. (Tato činnost připadá obzvláště vtipná návštěvám, které se vyprávěním o důvtipných místech ukrytí obuvi upřímně a někdy až škodolibě baví. Tedy do doby, než chtějí opět odejít, pochopitelně…)
Nezanedbává ani své občasné koníčky, a pokud mu zbyde čas, sem tam se věnuje i nějakému tomu poslouchání povelů, aportu a tréninku pohybu ve městě.
Začíná mít nicméně dojem, že jeho lidští pečovatelé mají jakýsi zvrácený smysl pro žebříček hodnot. Buď to, anebo jsou obzvláště nešikovní a pořád by se jen chtěli od něho nechat doprovázet tramvajemi, autobusy a metrem, sami se zřejmě jezdit bojí. Alvin nicméně doufá, že se to snad díky jeho učitelským schopnostem už konečně brzy naučí a přestanou ho zdržovat od jeho skutečných a důležitých úkolů, viz výše.
Kromě tohoto tradičního, ustáleného koloběhu věcí, který již tak dobře zná a který, když se tak ohlédne za svým dlouhým pětiměsíčním životem, shledává někdy již snad až poněkud fádním, věnoval se Alvin důkladně i nové specializaci: kontaktu s trpaslíky.
Trpaslíci, jak vysvětloval na srazu asistenčních štěňat ve výcviku svým kolegům, jsou obzvláště nepochopitelné exempláře dvojnožců, vzdáleně připomínající lidi. Skuteční lidé se o ně velmi bojí a neustále kolem nich lítají a opečovávají je. Trpaslíci od lidí buď neustále prchají, nebo naopak prchají k nim, obvykle poté co upadnou, dostanou hlad, dostanou žízeň, dostanou od někoho vynadáno nebo dostanou zálusk na hračku jiného trpaslíka, který ji ale nechce vydat. Více než co jiného milují trpaslíci pištění a bahno. Bohužel jsou psům také přirozenou konkurencí ve snaze pozřít vše, co se nachází na zemi. Jakmile však trpaslík ztratí schopnost normálně chodit a začne se pohybovat pouze po dvou, tento jev z neznámého důvodu ustává – trpaslík je v tu chvíli zřejmě již příliš stár a nechce riskovat ohýbání k zemi.
Vztah trpaslíků ke psům je dle Alvina nejasný. Někteří se při pohledu na psy pokoušejí schovat, případně k tomu připojí pokus napodobit svým hlasem požární sirénu, jiní se pokouší psa obejmout, osedlat, nebo ho alespoň nakrmit, včetně pokusů o nakrmení vlastní hlavou. Přechod z druhé polohy do první nebývá přitom nijak zřídkavý. Prase aby se v tom vyznalo, ale po psech to nechtějte…
Alvin podnikl v září rozsáhlý výzkum trpaslíků jednak v rodinném centru Nová Trojka na Praze 3, jednak na výletě do Herlíkovic se sborem Českobratrské církve evangelické v Praze Strašnicích. V obou případech nechal své svěřené lidi vysvětlit účel i základy jejich výcviku Alvinem a pak předvedl některé své schopnosti, načež se nechal obdivovat. Prokázal při tom neuvěřitelnou trpělivost a charisma a skutečný talent pro soužití s trpaslíky, který se jednoznačně projevil v mimořádné míře úsilí, které museli přítomní lidé k trpaslíkům přináležející následně vynaložit, aby trpaslíkům vysvětlili, že Alvina si domů vzít nemohou. (A ani jiného pejska. A rozhodně ne dnes. Ne ani zítra. A dost už o tom! Ne, opravdu se o tom nebudeme bavit!! Ne, určitě ne, poslední slovo!!! Vážně, doopravdy, skutečně naprosto poslední slovo, hergotkrucinál!!!! No dobře, tak aspoň půjdeme do ZOO, hlavně už s tím dej pokoj…)
Kontakt s trpaslíky je ovšem velmi náročný a Alvin ho nedoporučuje začátečníkům, je to práce pro profesionály, jako je například on sám. Je to také činnost velmi vyčerpávající. A o to více je pak třeba se věnovat zahřívání dečky…
