Willy a Karolínka Hájková
Ahoj Hanko!
Willyho už máme doma 8 měsíců a já naposledy psala o secvičování v Třemošné. Tak bych to chtěla napravit a postupně popsat naše zážitky a poslat nějaké vtipné fotky.
Začít bych asi měla secvičováním u nás od 16. 5. 2010.
Když se nám v neděli dopoledne podařilo v Třemošné naskládat všechny věci, děti i psa do auta, vyrazili jsme na cestu k domovu. Bydlíme v rodinném domku se zahradou, takže když jsme Willyho poprvé po dlouhé cestě vypustili na zahradu, okamžitě jí celou prozkoumal a vypadalo to, že byl s výsledkem svého pátrání spokojený. To samé se stalo, když jsme ho pustili do baráku. Přišlo mi že je najednou všude a nikde, běhal z jedné místnosti do druhé a zase zpět. Byla to docela sranda. Malý problém byl s Willyho pelíškem. Měli jsme krásně vymyšlené jak v obýváku srovnáme nábytek, dětskou postýlku i deku pro Willyho aby se nic nepletlo, Willymu se samozřejmě líbilo úplně jinde, takže naše snažení bylo marné. J Chvilku po nás přijel i Jirka Tomášů a probrali jsme program na další den. V pondělí ráno jsme se sešli ve městě (v Nymburce) a rovnou se pustili do procvičování Willyho i našich schopností. První zastávka byla jen tak cvičně v optice, kde jsem si koupila kontaktní čočky (největší problém jsem měla já – musela jsem v tom malém prostoru vymanévrovat náš dlouhý kočár pro dvojčata). Další zastávka byla o malinko náročnější, šli jsme nakupovat do drogerie. I to dopadlo dobře. Pak jsme zavítali do banky, kde jsme domlouvali půjčku a celá návštěva trvala víc jak hodinu. Willy naprosto v klidu ležel vedle kočáru a byl úžasný. Karolínka byla také v pohodě, jen Martin byl netrpělivý, takže ho hodná paní úřednice uplácela čokoládou, abychom vše zvládli. Willyho si samozřejmě všechny pracovnice banky chtěly hladit, takže jsme se my dospěláci procvičili ve vysvětlování toho, proč se asistenční pes při práci nesmí hladit. Dokonce nám dovolili Willyho v bance vyfotit, abychom měli památku na první společné dny. Na všechny povely reagoval naprosto perfektně, takže jsme se odhodlali zajít na kávičku do malé a moc příjemné kavárničky, kde je málo místa a hodně stolečků. Zase jsem musela předvést své manévrovací schopnosti s dlouhým kočárek. Vyzkoušeli jsme i povel „za kočár“, abychom prošli úzkou uličkou mezi stolky. U stolu Willy nechtěl ležet u kočáru, ale vybral si na pohled moc příjemný kobereček, ze kterého měl bezva výhled na nás všechny a byl moc spokojený (tady se poprvé ukázalo, že nás Willy musí všechny vidět pospolu, dodnes je hodně zmatený a nešťastný, když se mu jeho smečka rozdělí – perfektně to bylo vidět o tomto víkendu, manžel byl na zahradě, děti s babičkou v patře v dětském pokojíku a já v přízemí uklízela a Willy pobíhal od jednoho k druhému a vůbec nebyl v klidu, takže jsem ho nakonec musela zavřít s dětmi v pokojíčku). Jako další jsme prošli místní supermarket a i zde proběhlo vše ok. Jirka všechno bedlivě sledoval a když viděl, že si s něčím nevím rady, váhám nebo není vše úplně v pořádku, hned poradil.
Jako další „velkou zkoušku“ jsme zvolili procházku po vesnici po našich oblíbených trasách, abychom viděli, jak Willy zareaguje na místní psy. V rámci této procházky jsme se šli podívat i na krávy. To je naše oblíbená procházka k místnímu kravínu kde jsou jalovice. Dětem se to moc líbí. Willy byl dost zmatený a musel se ho ujmout Jirka a vše mu vysvětlit a přesvědčit ho, že ta velká ošklivá zvířata mu skutečně nic neudělají . Nevím, kdo se v první chvíli víc bál, jestli krávy nebo Willy, ale než jsme kravín obešli, byl už Willy v pohodě a při našich dalších procházkách už to zvládal dobře.
Další zkouškou Jirkovo i Willyho trpělivosti byla návštěva u našich kamarádů, kteří mají dva velké psy, tři malé psy, venkovní (domácí) prase, asi tři kočky, dvě děti a jsou úžasní. Potřebovali jsme, aby nám Jirka pomohl s tím, aby se Willy se všemi zvířaty seznámil, abychom k nim mohli chodit bez problémů na návštěvu. Setkání to bylo poměrně bouřlivé a máme z něj moc pěkné fotky.
Doma nás Jirka učil jak dávat správně povely, abychom Willyho naučili odnášet pleny do koše (myslím, že se nám to dost dobře povedlo!) a také jsme se snažili, aby se naučil zvedat Karolíně hlavu, když jí spadne v sedačce na stranu. Jirka nám také na dveře, které jsme vybrali, přilepil silné knoty, aby mohl Willy otvírat dveře. Ještě jednou jsme probrali, jak se o Willyho starat, jak poznat že je nemocný, jak mu pečovat o srst, prostě všechno důležité. No a byl úterní večer, Jirka odjel domů a my měli doma konečně našeho vlastního úžasného šikovného společníka a Karolínka velikého kamaráda.
Další vyprávění bude asi z našeho výletu do muzea panenek.
Tak zatím pa
Karolínka, Martínek, Káťa, Pavel a Willy Hájkovi
