Vojtův náročný rok
Tady Vojta, hlásím se zase po roce. A pokusím se shrnou to, co jsme zvládli a nezvládli za uplynuly rok.
Tento rok byl velice náročný, jsme porad v jednom kole.
Zima nebyla nic moc, jen samé bláto, tak jsem se nemohl vydovádět ve sněhu, anebo mrzlo tak že jsem ani nechtěl chodit ven.
Jaro už bylo fajn, začali jsme zase chodit do zoo. Ale to už znáte z předchozích let.
Bohužel nám taky onemocněla babička, je vážně nemocná tak za ni často jezdíme, taky ji doprovázím na onkologii a na odběry a občas do nemocnice. Tam jsem samozřejmě vždy středem pozornosti.
Taky jsem byl přes léto nemocný měl jsem Hot spot, zni to jak nějaké připojení na internet, ale tak to není. Ráno jsem se vzbudil s oteklým krkem a spatně se mi dýchalo. Paničku malém kleplo, ale sehnali jsme veterinární pohotovost kde nás hnedka ošetřili a pomohli mi, aby mi bylo dobře. Léčil jsem to půlku prázdnin, teda antibiotika nic moc, to jsem nechtěl a už vůbec jsem se nechtěl koupat ve speciálním šamponu. Já, který si nesmočím ani drápek v kaluži jsem podstupoval každé dva dny koupaní, to bylo strašné. Ale jak říká panička, když Julča musí na chirurgii s nemocnýma nožičkama, tak přece nebudu pozadu. Když převazy, a ošetřování, tak jedině oba najednou.
Prázdniny jsme z půlky strávili na marodce a druhou půlku jsme dostali pubertu. Panička byla na zhrouceni, co nestihla Julča jsem dokázal já.
Ale abych si jen nestěžoval tak se musím i pochválit. Noseni plínek do koše je samozřejmost. Dokonce kradu plínky z ruky abych je mohl odnést, pracuji moc rád. I když občas zazlobím a uteču s plínkou na pelíšek a čekám kdy si toho někdo všimne. Dokonce už ani nefrefňám, když je to pokakaná plínka.
Julinka se se mnou občas poděli i o koblihu, ale to zase prská panička, že to není nic pro mě, i když Julča vyji tu nutelu. Většinou si to sice rozmysli a zase si tu koblihu vezme, tak nějak jsem si zvykl, že kdo je rychlejší ten to sni. Ale Julča je většinou rychlejší a já si stihnu jen ukousnout.
Taky nám začal nový školní rok. A už je zase vše při starém, v zajetých kolejích.
Tak a teďka to nejdůležitější nakonec. S Julčou polohujeme, ráno, když vstane, tak je hnedka u mě. Teda přesněji u mě a paničky na gauči. Kde máme každý svůj polštář. Pěkně mě obejme a lehne si na mě, je to někdy dost komické. Když se netrefí dobře a sjede na zem, to ji pak můžu olíznout a žduchat do ní čumákem, a to se potom směje.
A to je asi tak vše, co se u nás událo za poslední rok.
Tak pac a čumák Váš Vojta.
