Vilda je prostě můj rošťák

Vážené a milé tlapinky,
tak fungujeme stále jak to jde. Někdy hůře, jindy lépe. Tak, jak frčí život. Zvykáme si na sebe pomalu, ale jistě. Vilda je prostě můj rošťák. Někdy je ze mnme docela otrávený, protože ještě hned nepochopí, proč s ním nejdu okamžitě ven, sotva kníkne. Mám siílnější bolesti, ale snažím se dát dohromady a vyrazíme.

Také jsme spolu zažili poprvé nepojízdný vozík. Bylo mu divné, proč stojím stále na jednom místě a nikam se nehrnu. Jako dát mu napít, hrát si s ním a samozřejmě jet ho vyvenčit. Ale přežili jsme ten den a již zase funguje. Ještě, že Vildu mám, jinak bych už dávno přišla o mobil. Je to muj šikulka, vždycky hned přiskočí a podá mi jej. Také již přemýšlím, co mu dám pod první náš společný stromeček. Nemá rád pískací hračky, tak jsem mu zkusila koupit chrochtací prasátko a to si zamiloval, tak uvidíme.

Abych pravdu řekla, bojím se zimy. Jak budu moci vyjíždět ven. Zkrátka dobře už aby bylo jaro a léto. Jezdím s ním na pravidelné, ale ne dlouhé procházky. Dělá nám to oběma dobře.

Tak se zatím mějte hezky a zase v prosinci.
Aahojda Jana a Vilda