Viky a Matyáš
menu

Viky a Matyáš

Naše rodina žije v rodinném domě se zahradou. Vikinka má pomáhat mladšímu chlapci Matyášovi, který má zrakové a tělesné postižení.

Nejprve byla trochu nedůvěřivá, vždyť přišla po dvou letech do prostředí, které vůbec neznala. Matyáš se s přítomností pejska sžíval spíše pozvolna, obezřetně si hlídal vlastní soukromí, nechtěl ji zpočátku pouštět do pokojíku.

Denodenním dojížděním do školy, kam s Matyášem chodí, se však jeho přístup zlepšoval. Nyní je pyšný na svého pejska a vodí si ho sám od auta do školy a zpět. Vikinka každý jeho pohyb bedlivě sleduje a každý jeho pokyn ochotně splní. Matyáš se už ani nenamáhá podat si boty, když má svého šikovného spolupracovníka, natož batoh nebo penál, ponožky, bačkory, bundu, vodítko. Stačí si jen pomyslet a Vikinka podá. V tomto si postupně  Vikinku zcela ovládl. Miluje, když mu pejsek otevírá dveře do koupelny a nechce to nikomu jinému dopřát a dovolit. Dokonce se spolu i sprchují, což Matyáš  nerad vykonával.

Vikinka si  u  nás doma  zvolila  stálé místo, ráda leží v obývacím pokoji, v centru dění.  Spí u nás v ložnici, nedalo se jinak. Spí jako miminko, zpočátku měla běhací sny a trochu jsme se jí smáli... Nijak neruší, leží, oddychuje, neprochází se. Když všichni leží, sama také leží. Pokud objeví známky života, tedy ráno po probuzení, vítá nás  velmi radostně, hrne svoji tlamičku k našemu obličeji. Její projevy radosti vždycky vyloudí úsměv na tváři  obou kluků, který pak po celý den nezmizí. Tak jak radostně a nadšeně se pohybuje, tak pak plyne náš den. Radostně a nadšeně.

Ten nový prvek, vzruch, který se dostal do našeho života pozná jen ten, kdo má pejska. Ale tenhle je navíc takový, že ví, co potřebujeme. Tedy Matyáš. Matyáš má rád věci v klidu,  spíše statické, pomalé. I tak se chová  Vikinka. Jde k němu mírně, rozvážně, spíše se nabízí než on dovolí. Je krásné pozorovat to postupné souznění, když vám dítě nechce spát, ale chce ležet na koberci a hladit srst svého psího přítele. Říkat o ní, že je láska, že ji miluje, že je krásná, milá, hodná, JEHO... Tu něhu, kterou zažívá, asi nedovedu popsat...

Kluci jsou z pejska nadšení. Dokonce se zlepšil jejich vztah mezi sebou, jsou na sebe hodní, říkají se zdrobnělinami. Každý má svůj úkol - Matyáš dává Vikince vodu, granule a pamlsky, Štěpán uklízí bobky a má na starosti oblékání Vikinky, tj. vodítko, ohlávku, košilku. Jsou na svého pejska pyšní a hrdí, chtějí s ní chodit úplně všude a to se nám i daří. Venku na zahradě kluci velmi rádi házejí svému pejskovi míček,smějí se, jak rychle pro něj běhá.

Okolí na našeho pejska reaguje převážně vstřícně, dodržuje zákaz pohlazení. Většinou mají povědomí a účelu těchto pejsků. Prubířským kamenem byla návštěva chirurgie v Kolíně, kam  jsme s Matyášem byli objednaní. I když zatím není označených šikovných společníků na kolínsku mnoho, personál snad i zapomněl vyšetřovat chlapce a věnoval se pouze Vikince. Spoustu dotazů, informací, které chtěli vědět.

Nyní jedeme s Vikinkou prvně mimo dům, na hory. Vůbec si nedovedeme představit, že bychom ji neměli. Je naší součástí, patří do naší rodiny.