Tomíkův odjezd z Prahy
Ahoj kamarádi,
se změnou roku se nám změnilo i počasí a začalo nám sněžit. O sněhu jsem již slyšel, ale před pár týdny jsem měl tu čest ho vidět na vlastní oči a i se v něm proběhnout. Mohl jsem v něm běhat a válet se, ale nejvíc mě bavilo aportovat sněhové koule. Sníh je skvělý, jen škoda, že vydržel jen jeden týden.
Když už jsem si nemohl užít sníh, šel jsem aspoň do divadla. Moje rodina má jedno oblíbené, kde hrají skvělí herci, v repertoáru mají úžasné hry a to hlavní, asistenční psi (i ty jen v předvýchově) tam vždy mile přivítají. Je to divadlo Na Jezerce a já si pro svoji návštěvu vybral muzikál Já, François Villon.
Okolo šesté jsme vyrazili. Jeli jsme metrem na Pankrác a pak ještě pár minut pěšky přes park. Lístky jsme měli koupené přes internet, takže jsme nemuseli do pokladny a šli jsme rovnou hlavním vchodem do foyer, kde si panička s Lenkou dali do šatny bundy a pak si šli sednou do sálu.
Ležel jsem v hledišti, chvíli sledoval přiházející diváky, pak se ozval zvonek, setmělo se, místo lidí v hledišti, začali chodit jiní lidé po jevišti a začala hrát mě hodně známá hudba. Písničky z tohoto muzikálu totiž posloucháme, když jedeme do Třemošné. Chvíli jsem pozoroval děj, ale když jsem zjistil, že se tam neděje nic důležitého, usnul jsem. Usnul jsem tak tvrdě, až jsem spadl ze schodu. Naštěstí byl nízký a mají tam koberec, takže se mi nic nestalo a ani jsem nikoho nevyrušil. Vrátil jsem se na svoje místo a spal dál.
Pak rozsvítili a já se musel zvednout, jelikož lidi odcházeli se občerstvit do foyer a já jim ležel v cestě. Po přestávce, když se lidi z naší řady vrátili zpět, jsem si opět lehl na své místo a spal dál. Vzbudil mě až obrovský potlesk. Když představení skončilo, zvedli jsme se a šli přes park zpět na metro a domů.
Abych ještě naposledy ukázal svoji inteligenci, byl jsem se podívat v knihovně. Jeli jsme s paničkou a Lenkou z Tesca a vystoupili jsme o zastávku dříve. V knihovně jsem se choval vzorně a i paní knihovnice mě pochválila, jak jsem šikovný.
A to nejnovější a nejdůležitější na konec.
Před pár týdny jsem oslavil své první opravdové narozeniny. Ale neoslavil jsem je doma, to už jsem nestihl. Pár dní před mými narozeninami jsem se totiž od své adoptivní rodiny odstěhoval. Nebylo to náhlé rozhodnutí, o svém stěhování jsem přemýšlel už dávno. Potřeboval jsem se posunout dál a má rodina mi už neměla co dát.
Bylo úterý 9. února. Vstával jsem již okolo šesté, abych se stačil rozloučit s domovem, Lenkou (která, nemohla jet se mnou, jelikož musela do školy) a hlavně s plyšáky; slona, medvěda, autíčko, Pejska i krokodýla jsem nechal doma; s sebou jsem si vzal pouze kravičku. Okolo sedmé jsem nastoupil do auta. Cca po hodině jsme přijeli do Plzence, kde už na mě čekala bedna, já jsem si do ní lehl a dohnal jsem spánkový deficit.
Moje rodina byla sice fajn a spoustu věcí mě naučila, ale byl čas se osamostatnit.
A co jsem za ten jeden rok stihl?
Poznal jsem město i vesnici; les, pole i obchody; výstavu i divadlo; kino i zoologické zahrady;
spal jsem v rodinném domku i paneláku; ve velkém i malém stanu; v bedně i na volno; strávil příjemné chvíle na prostorné zahradě i v campu u vody, cestoval autem, autobusem, tramvají, metrem, vlakem i kabinovou lanovkou a také za každého počasí, v horku i sněhu, v dešti i při kroupách.
Pac a pusu, naposledy z Prahy, Tommy.
