Tomíkovy výlety
Zdravím kamarády, přátele, děti i dospělí, zkrátka všechny, kdo si udělali pár minut na přečtení tohoto povídání a hned na úvod se Vás zeptám: Už jste někdy jeli na prázdniny s lidmi, které znáte pouze dva dny? Já si to letos ve svých 4,5 měsících vyzkoušel a je to nezapomenutelný zážitek na několik měsíců. Pak ale tyto lidi opustím, jak je u štěňat v předvýchově běžné, a do pár týdnů zapomenu na ně i na vše, co jsme spolu zažili. Teď ale žiji přítomností a teď v přítomnosti bych Vám chtěl vyprávět, jak vypadaly moje prázdniny s cizími lidmi.
O první polovině jsem Vám již psal, ta druhá vypadala podobně, jen těch výletů bylo o trochu více a výlety budou hlavním tématem dnešního povídání. Tak se pohodlně posaďte, pohádka Prázdninové výlety začíná:
Kapitola 1. – Poděbrady
Když prázdniny trávíte 3 km od Poděbrad, tak proč si tam neudělat procházku, že? Doma jsme se naobědvali, já si odpočinul, sedli jsme do auta, dojeli do Poděbrad a výlet mohl začít. Nejdříve fotečka u první fontány, fotečka u další fontány a šli jsme se podívat na hodiny. Hodiny poskládané z mnoha druhů květin a každý rok mají jiný vzhled. Vynechat jsme nemohly ani trpaslíka, co vždy v celou hodinu bouchá kladívkem do muchomůrky. Nakonec jsme si na náměstí koupili zmrzku (slovo koupili chápejte tak, že ony si koupily zmrzku a mě dali suchý kornoutek), vyfotili se u sochy krále Jiřího, po kolonádě zpět k aut u a hurá domů nabírat sílu na další výlet.
Kapitola 2. – Kolín
Že je v Poděbradech vlakové nádraží, ví snad každý druhý a na vlakovém nádraží začíná náš další výlet. V nádražní budově si můj lidský doprovod, panička, Lenka, babička a Lenky bratranec Jindra, koupil jízdenky a šli jsme si sednout na nástupiště. Chvíli jsme pozorovali vlaky jako obvykle ale pak se stalo něco neobvyklého, do jednoho z vlaků jsme nastoupili. Po výstupu z vlaku jsme šli hned na langoše, jako obvykle koupili jenom sobě a mě nedali ani ochutnat. Ale mě to nevadilo, já jim svoje granule taky nedám ochutnat. Když si tu svojí placku všichni snědli, šli jsme se podívat ještě do obchodního centra Futurum, kde si panička koupila nový cedník (přísahám, že ten starý jsem jí já nezničil) a Jindra si pohrál v dětském koutku. Pak opět na vlak a vlakem zpět do Poděbrad, kde jsme si koupili zmrzku a tentokrát jsem dostal do kornoutku i trochu borůvkové od Lenky.
Kapitola 3. – Ostrá
O prázdninách jsme neopomenuli ani návštěvu příbuzných a udělali si menší výlet do Ostré do karavanového kempu, kde přes léto přebývá táta mé paničky. Po příjezdu jsme chvíli poseděli u karavanu, pak nás děda pozval na jídlo a malinovku, já si nedal nic, smažené granule tu nevedou, tak jsem jen ležel a odpočíval. Lenka mi také ukázala kemp. Nejdřív pláž a jezero, pak ostatní karavany. Po malé procházce jsme se vrátili do kiosku, já si lehl do stínu pod stůl a Lenka si dala zmrzlinu. Cestou zpět jsme se stavili v Tescu koupit mléko a banány(jelikož je měli v akci), doma si panička s Lenkou udělaly banánový koktejl a asi bych Vám to neměl říkat, ale dali trochu ochutnat a byl vynikající.
Kapitola 4. – Loučeň
Nemyslíte, že těch procházek po okolí bylo již dost? Já i moje rodina jsme si to mysleli a proto naše další kroky směřovali do Labyrintária v Zámeckém parku Loučeň. Nejdříve jsme si koupili u pokladny vstupenky a vydali se na cestu labyrinty a bludišti. Hned v prvním bludišti byla uprostřed fontána a všude stříkala voda a jelikož já jsem vodu v té době moc nemusel, vůbec se mi do něj nechtělo. Znechucen 1. bludištěm jsem v ostatních měl tendenci podvádět, takže mě Lenka do dalších vzala jen do půlky nebo vůbec, jelikož bych jí to kazil. Jediné které jsem dokončil úplně celé, bylo tisové bludiště. V tom nešlo podvádět. Také jsme se byli podívat na ukázce sokolnictví, zřejmě byla zajímavá, ale já si z ní nic nepamatuji, protože jsem jí celou prospal. Nakonec jsme se vyfotili v amfiteátru, kde se kdysi fotil i jakýsi Chrek. Měli jsme to krásně načasované, jen co jsme vyfotili poslední fotku a směřovali k východu, začalo pršet. Za jemného deštíku jsme došli k autu a jeli do našeho suchého domova.
Kapitola 5. – ZOO Jihlava
Abychom na našich výletech viděli i nějaká jiná zvířata než psy a holuby, jeli jsme se podívat do ZOO Jihlava. Po trochu komplikovaném příjezdu (navigace nás naváděla do nesprávných ulic) jsme konečně dorazili na parkoviště ZOO. U pokladny panička koupila sobě a Lence vstupenky (psí nevedou) a když začala pokladnímu vykládat, že já jsem asistenční a vstup mám domluvený přes e-mail, nahodil znuděný výraz a vše paničce odkýval. Bylo to poprvé, co jsem byl na místě, kde mě se zvířaty dělilo pouze sklo a nebylo to sklo televizní obrazovky. Hned první zvíře, které mě vidělo, na mě útočilo. V očích výraz zabijáka a ostrými drápy škrábaly na sklo. Já jsem však odvážný a nebál jsem se, to bych musel být velký srab, abych se bál malých surikat. Zbylá zvířata byla přívětivější a celkově by se dali rozdělit do tří skupin: 1. nereagovaly na mě, 2. přišly se podívat a pak utíkali a 3. přišly se na mě podívat a já trochu couvnul. V Jihlavské ZOO se mi moc líbilo a s myšlenkou, že se na tyto zvířata přijdu ještě někdy podívat jsme jeli domů.
Kapitola 6. – ZOO Liberec
Jeden z našich výletů byl dvoudenní. První den jsem si zabalili pár věcí navíc a vyrazili směr sever. Naše první zastávka byla ZOO Liberec. Vstupenky jsme si koupili v automatu, takže jsme se vyhnuli povídání o mém vstupu, který byl samozřejmě domluvený přes e-mail. Nejvíce mě zaujaly zvířata, které jsem ještě neviděl. První z nich byl slon, ten jeho dlouhý chobot by se mi hodil na nošení mých plyšáků. V chobotu plyšák a v tlamě věc, kterou by po mě chtěli podat. To by bylo něco. A kdybyste viděli toho krásného bílého tygra. Jenže mi vadilo, že se jen tak válí, tak jsem jim ho vzbudil. Ale docela se mi to později vymstilo. Lev na mě tak divně koukal a levhart dokonce i zaútočil(jen, co jsme se k němu otočili zády, skočil), naštěstí mě chránilo sklo, ale byla to pěkná rána. Tuto mojí návštěvu určitě jen tak nezapomene, když jsme šli znova kolem něj, již tam nebyl. Doufám, že se mu nic nestalo. Po odchodu ze ZOO jsme nejeli domů, ale do kempu, kde jsme si postavili stan, navečeřeli se, šli se projít za plot a šli spát.
Kapitola 7. – Ještěd
Byl by hřích být v Liberci a nejít se podívat na Ještěd. Druhý den ráno jsme vstali, nasnídali se, sbalili stan, dali všechny věci do auta, rozloučili se s kempem a jeli se podívat na Ještěd. Rozhodnuti, že půjdeme pěšky až na vrchol jsme zaparkovali a vystoupili z auta. Když však panička viděla, jaký kus cesty by nás čekal, rozhodla, že pojedeme lanovkou. Nahoře byl krásný výhled na celý Liberec i blízké okolí a také jsem se tam potkal s Malým Marťanem, díky kterému jsem si uvědomil, jaké mám štěstí, že mám někoho kdo mě má rád a stará se o mě. Cestou dolů jsme šli pěšky , abychom si užili libereckého vzduchu a při pře stávce na kraji lesa ochutnali liberecké maliny.
Kapitola 8. – ZOO Dvůr Králové
Poslední náš výlet byl opět do ZOO, tentokrát do Dvora Králové nad Labem, kde mají i safari. V královédvorské ZOO jsme se snažil být hodný, ale i tak na mě zaútočil orangutan. No chápete to, já si tam jen tak sedím a on sleze ze své vyhlídky pomalu dojde ke mně a pak na mě zaútočil, roztáhnul ruce a "rozplácnul" se o sklo. Jako bolestné mě vzali do "safari busu". Byl to takový kompromis pro všechny. Já ležel a odpočíval na podlaze a panička s Lenkou viděly zvířata. Když jsme vystoupili čekalo nás projít ještě asi polovina ZOO, avšak odpočinut ze "safari" jsem jí zvládal v pohodě a i do pavilonu "Vodní svě ty" jsem se šel podívat a to se vody bojím.
Kapitola 9. – „Slet štěňat" v Třemošné
Když se řekne září , určitě se Vám vybaví podzim, ořechy, jablka, mladším škola a nám Tlapáckou školou povinným zářijový slet štěňat. Ale slet je to pouze obrazně, většině z nás trvá cesta autem několik hodin a na koště je již na tak dlouhou cesta zima.
Příjezd byl naplánován na pátou hodinu odpolední. Po přijedu jsme se šli projít, abych se unavil a při večerním sdělování zkušeností neotravoval. První na pořadu dne bylo zaučování nových předvychovatelů. Když se nováčci dověděli vše, co potřebovali, rozjeli se zpět do svých domovů a večer pokračoval zkoušením nás, šikovných štěňat. Nejdříve jsme šli jednotlivě ven ukázat chůzi u nohy, přivolání a odložení. Pak následovalo zkoušení na pokoji, kde se zjišťovalo, jak zvládáme podávání věcí, nácvik na sundavání ponožky a canisterapii. Zbytek večera jsem strávil ve svém pokoji. Ne, že bych měl "zaracha", ale jen jsem chtěl odpočívat a na pokoji byl větší klid než v aule, kde probíhala diskuse o všem možném i nemožném.
Druhý den jsme po snídani jeli do Tesca ukázat trenérům, jak umíme jezdit na jezdící plošině, chodit u nákupního vozíku mezi regály, zda zvládáme odložení u pečiva a co nám říká rohlík na zemi. Nevím, jak s ostatními, ale se mnou rohlík, ani žádné jiné pečivo, nikdy nemluvil a co by mi taky říkal, že? "Ahoj, já jsem do zlatova upečený rohlík, který Pavel shodil na zem. Nezvedneš mě?" ? Ne. Nepromluvil na mě a za trest jsem ho tam nechal ležet. Na konci jsem byl pochválen a bylo mi řečeno, že mám ještě co trénovat. Ale o tom vím, přeci nemůžu být vždy nejlepší.
Prázdniny s cizími jsem si skvěle užil, pokud nad něčím podobném uvažujete, směle do toho. Chce to jen trochu odvahy a pokud Vám mohu poradit, zkuste při hledání použít nějakou agenturu. Tam budou lidi ověřený a určitě Vám vyberou rodinu, se kterou si dokonale sednete. Já si s tou mojí (kterou mi přidělili u nás v Tlapkách) sedl natolik, že jsem se rozhodl, že s nimi zůstanu cca do mých 1. narozenin i když návrat z Plzně znamenal návrat do reality, byl jsem víc sám doma a víc jsme chodili do obchodů.
Tak zas někdy, Tomík.
PS: A budu rád když si najdete i pár minut na prohlédnutí fotek nejen zde ale i na http://asistaci.rajce.idnes.cz/ , kde mám fotky z výletů.
