Tekimu už je 7 let
Tekimu už je 7 let a za chvíli to bude 5 let, co je u nás jako asistenční pes. Těch 7 let by mu ale člověk nehádal. Pořád je to tak trochu štěně. Svou práci zvládá, to ano, ale pořád je někdy trochu uspěchaný. Samozřejmě po těch letech, kdy se neustále dokola opakuje stejný nebo podobný denní režim už perfektně ví, kdy bude muset pracovat a co bude dělat, jen někdy nepočká na povel a začne pracovat sám. A jeho aporty? Asisťáci, když pracují doma, tak většinou způsobně chodí. Teki ne. Ten musí i při podávání a přinášení doma běžet a občas i poskakovat. Takže když přináší do předsíně, kde máme lino, občas před Jarkou brzdí smykem. Jako v nějaké kreslené grotesce. Ale už to má tak „vychytané", že vždycky dobrzdí včas... A takhle to má se vším. Je prostě rád, když se něco děje, je rád, když život „odsýpá".
Byl takový od začátku, ale doufali jsme, že až mu bude nějakých 5 let, bude už zklidněný. Teď je mu sedm a do klidného a důstojného psa má daleko. Už se smiřujeme s tím, že je to „napořád"...
Nové prostředí, nové situace nebo noví lidé – to pro něj není žádný problém. Naopak, hned se snaží všechno aktivně prozkoumat a s každým se hned skamarádit. A to se mu většinou daří. Má ale trochu „slabost" pro vozíčkáře. Jakmile nějakého vidí, hned by mu šel také asistovat. Třeba teď v zimě se s jedním vozíčkářem seznámil v restauraci a hned mu chtěl sundávat rukavici...
V loňském roce u nás došlo jen k jedné změně, když před Vánoci umřel Tekiho předchůdce ve službě a kamarád Lordík. Teki z toho byl několik dní nejistý a netroufal si lehnout na pelíšek, kde vždycky spal Lordík. Ale po pár dnech se s novou situací srovnal a dnes už ví, že má doma pelíšky dva a může si lehnout na který chce.
Silvestra jsme strávili tradičně. Protože se Lordík vždycky bál petard a toho rámusu, dělali jsme to už několik let tak, že jsem psy před půlnocí naložil do auta a vyjeli jsme na (prakticky prázdnou) dálnici. Do města jsme se vraceli až před jednou hodinou ráno, když bylo po všem. Tekimu ty rány až tolik nevadí, ale nepříjemné mu to každopádně je. Letos jsme jeli už bez Lordíka, ale tradici jsme dodrželi. Jen jsme s sebou vzali našeho kamaráda od sousedky, čivaváka Kubu, který má trochu problémy se srdíčkem a toho kraválu se moc bojí. Takže Teki dělal Kubovi společnost, oba spolu prožili silvestrovskou půlnoc úplně v pohodě a v klidu na D11 a ten kravál je nijak nestresoval.
S Tekim se prostě nenudíme. To ostatně ani nejde...
L. Metelka
