Teki, řečený Tequilla
Koncem května jsme vyrazili do Plzně na první seznámení s dvouletým temperamentním mladým labradorem Tekim, řečeným Tequilla. Našemu současnému asisťákovi Lordovi se totiž blíží jeho desáté narozeniny a už je pomalu čas přemýšlet o jeho přeřazení mezi asistenční důchodce.
Tak nějak jsme už věděli, do čeho jdeme, vždyť Teki by měl být už naším třetím asisťákem, po Benovi (ve službě v letech 2002-2008) a Lordovi (2008 – dosud). Ale tihle psi mě pořád překvapují a asi nikdy nepřestanou...
S Tekim jsme tedy absolvovali klasickou první třídenní „seznamovačku". Tam zdaleka nejde o dokonalost, ale opravdu o seznámení. Musí se vyzkoušet, jestli „přeskočí jiskra" a také trenéry zajímá hlavně to, co ještě nefunguje úplně dobře a co je třeba ještě zlepšit. Je to tedy dost pracovní záležitost.
Bylo také třeba, aby se Tekimu do práce nepletl Lord. Známe asisťáky, ti jsou schopni se předhánět, kdo podá dříve, ale to by v téhle situaci nebylo dobré. Lordík se tedy na dobu našeho seznamování s Tekim zabydlel v Oseku u Tomášů. A myslím si, že tam prožil celkem příjemný víkend nastávajícího asistenčního důchodce.
Ale zpátky k Tekimu. To víte, ze začátku bylo pár problematických věcí. Ale nám bylo jasné, že tohle chce čas a soustavnou práci. Tak jsme se do té práce hned dali. Nejdříve hlavně v chození u vozíku. Teki je hodně aktivní a zvědavý pes, takže se vedle vozíku cpal všude první, občas zapomněl, na které straně vozíku má být. Znamenalo to trpělivě opravovat chyby, vracet Tekiho na správné místo u vozíku. Bylo vidět, že Teki moc chce ty věci dělat správně, jen se někdy trochu zapomněl soustředit. Ale byl poprvé v novém prostředí, s novými lidmi, bylo to vlastně jeho první seznámení s elektrickým vozíkem, tak se není co divit, že to hned nebylo perfektní. Ani jsme perfektní výkon nečekali, na to by bylo ještě brzy. Ale Teki spoustu věcí pochopil hodně rychle a než uběhl den, už zvládal chůzi u vozíku velice dobře. Začal i chápat, že do výtahu a z výtahu musí chodit za vozíkem a ne se plést před ním a také že v restauraci má v klidu ležet. Prostě lepšil se od procházky k procházce. Byla radost se na ty pokroky dívat. A už si nás také začal víc hlídat. No co mám povídat - „jiskra přeskočila". A ani nevím, jestli dřív u nás nebo u Tekiho, ale šlo to tak nějak samo. A dost rychle.
Trenéři pak „proklepli" jak Teki pracuje, jak reaguje na povely Jarky. Také tam byly nějaké problémy, ale ty pramenily jednak z toho, že spolu s Jarkou ještě nejsou tak sehraní, ale také z toho, že Teki byl z výcviku zvyklý pracovat vlastně pro trenéra a teď najednou trenéři stáli stranou a on měl pracovat pro někoho jiného. Ale i tady bylo vidět, že mu postupně dochází, komu má podat a jak má na povely Jarky reagovat.
Trenéři si odnesli spoustu poznatků a poznámek. A právě to je jeden z klíčů dobrému asistenčnímu týmu. Teki se teď už bude učit vykonávat povely přesně Jarce „na míru".
Po těch dlouholetých zkušenostech s asisťáky je nám jasné, že dobrý asistenční tým je moc vzácná věc, na které musí řada lidí dlouho pracovat a i potom je třeba o ni neustále pečovat. Ale jsem přesvědčen, že my i Teki na to máme. A hlavně do toho máme chuť.
Nechtělo se nám s Tekim po těch třech dnech loučit, ale museli jsme. Ještě je na čem pracovat, ještě je co cvičit, ještě je co vylepšovat. Cvičitelé si odvezli Tekiho do Oseka, my jsme ještě naložili vozík a jeli jsme si za nimi do Oseka pro Lorda. A když jsme tam přijeli, byl to opravdu krásný pohled, jak nás za brankou svorně vítají oba – Lord i Teki. A jednou snad takhle spolu budou i u nás v Hradci...
Jsme ale znovu na samém začátku – tak nám držte palce.
