Teki půl roku hradečákem
Ahoj kamarádi,
Tak mě konečně nechali, abych vám taky napsal něco sám. Takže pozor - já diktuju, Láďa píše (u klávesnice mi to ještě moc dobře nejde).
Jsem v Hradci Králové, u Jarky a Ládi, už přes půl roku. A je to tady moc fajn. Se mnou, Jarkou a Láďou tady bydlí ještě Lord. Asistenční pes - důchodce. Je to takový kliďas, ale pracovat taky umí. A jak!!! Mám pěkné bydlení, tak akorát. V suchu, v teple, pravidelně 2x denně s miskou granulí. Co může labrador chtít víc? Byt není velký, ale vejdeme se sem všichni a alespoň nikde nejsme jeden od druhého moc daleko.
Už jsem si zvykl na to, jak to tu chodí. Každý den ráno je pravidelné venčení a krmení. To obojí mám moc rád. V pracovní dny pak Láďa s Lordem jedou do práce. Nevím, kde to je, třeba se tam taky někdy podívám. Ale než se oba vrátí, starám se o Jarku já sám. Chvilku jen tak ležíme, Jarka si na mě položí ruku a hladí mě a to se mi opravdu moc a moc líbí. No a pak jdeme na procházku ven. Většinou se při tom stavíme v restauraci, Jarka si vezme do nosiče oběd, pak se stavíme v prodejně, nakoupíme – a jedeme zase domů. V restauraci už přesně vím, kde je moje místo, tak celou dobu ležím pod stolem. Někdy si ani další lidé v restauraci nevšimnou, že tam jsem. To mě Jarka vždycky moc a moc chválí a říká, že tak je to správně. Hlavně nenápadně!!! No a v prodejně to mám taky „zmáknuté" a chodím pěkně u vozíku. Jen mě mrzí jedna věc: mají tam samé krásně voňavé věci, ale nikdo mi nic nedá. Prodavačky vždycky říkají „já bych ráda, ale nesmím". To by mě tedy moc zajímalo, kdo jim to zakázal? Já určitě ne!!! A nepomůže ani když na ně udělám smutné a hladové psí oči...
Jasně že s těmi cestami ven Jarce musím trochu pomoci, ale od toho jsem tady. Ale je to brnkačka. Otvírám dveře, doma jí přinesu bačkory a pomůžu svléknout rukávy u bundy. Už docela vím, kdy se co dělá a kde co je, tak nám to jde už docela dobře a rychle. A po obědě zase trochu odpočíváme.
No, to víte, Jarku si pořád hlídám. Říkají, že prý jsem závislák na Jarce. No, nevím, ale je fakt, že se snažím být pořád někde alespoň blízko u ní. Nebo na ni alespoň vidět. Ale stejně mám nejraději, když si k ní můžu lehnout tak, aby mě mohla hladit a drbat... Škoda, že lidi mají jen dvě ruce... No řekněte, proč nevypadají třeba jako chobotnice? To by byla paráda!!!
Podle zvuku ale bezpečně poznám, kdy se Láďa s Lordem vracejí z práce. Za dveřmi, kterými vidím na parkoviště, musím zkontrolovat, jestli jsou to oni a pak už na ně čekám za bytovými dveřmi. A pořádně je přivítám, vždyť jsme se neviděli snad celou věčnost! Dokonce několik hodin!!! Prý jsem při tom vítání někdy až trochu moc divoký, ale když já mám takovou radost, že je celá naše smečka zase pohromadě...
No a pak jdeme většinou všichni ven. Na nákup, v létě s Láďou na pivo a s Jarkou na kafíčko do restaurace nebo třeba jen tak... Pohodička, klídek. Po večerním krmení máme povinný odpočinek, později ještě jedno venčení – a spát... A tak jdou naše dny...
A co já za toho půl roku už nasbíral jmen!!! Když jsem hodný, tak jsem většinou Tekísek nebo Ťunťa. Zato když jsem moc divoký, jsem Tekouš, Blboň, Třeštiprdlo, Mameluk, Zlobidlo, Šílenej pes, Mešuge, Trubka nebo Kraken... Ale z toho alespoň vidíte, že trochu divoch jsem – vlastně skoro pořád...
No co vám mám povídat – zvykl jsem si tady moc dobře, líbí se mi tu a mám je tady všechny moc rád. I proto, že jsou na mě hodní. Jasně, pracovat musím, ale já pracuju rád. Protože je to zase něco dalšího, co můžu dělat s lidmi a jak jim můžu být pořád nablízku.
Tak se mějte a já se někdy zase ozvu.
Váš Teki, asistenční pes č. 96
