Jsem přece Rendy z Pomocných tlapek, na mě nikdo nemá :)
menu

Jsem přece Rendy z Pomocných tlapek, na mě nikdo nemá :)

Ahoj tlapičky,

jmenuji se Rendy, tedy aspoň můj páníček Honzík mi tak říká. Občas, když trochu zlobím, například se mi nechce vylézt z pelíšku, když mě páníček volá nebo když loudím jeho jídlo a bručím u toho, abych na sebe upozornila a dostala aspoň jedno sousto, aspoň jedno, říkám si: "Snad se nade mnou smiluje", ale opak je pravdou, místo toho jsem okřiknuta podivným slovem, které zní "Renďáku!" a už je mi jasné, že je oheň na střeše a jdu si lehnout do chodby ke dveřím, kde "dělám" uraženou. Doufám, že mě Honzík co nejdřív zavolá, asi takhle: "Renduško nebuď uražená, pojď sem, dostaneš dobrůtku", tak hned hrozně ožiji, mám obrovskou radost a zapomenu na to moje trucování. Nevím, jak je to možné, prostě to tak mám, JÍDLO je můj život, samozřejmě první místo v mém srdíčku patří páníčkovi, pro kterého bych udělala první poslední a on zas pro mě, takže jsme vlastně sehraná dvojka. :)

Dnes venku svítí sluníčko, je opravdu velké teplo a to je teprve březen. Moc tomu dnešnímu ročnímu období nerozumím, pamatuji si, ze minulý rok byla v březnu hromada sněhu. Moc ráda si ve sněhu skáču, líbí se mi, jak se mi tlapky do něj zabořují a dělají moje stopy. Aspoň všichni ostatní pejskové, kteří půjdou kolem, uvidí, že mě páníček zase vzal na procházku, ráda se totiž chlubím...;) Mám moc ráda jak zimu, tak i léto. V létě se zas vyhřívám na terásce, líbí se mi, jak se třpytí můj krásný vyčesaný kožíšek.

Nezamlouvá se mi ale déšť, to mám potom kožíšek moc mokrý a páníček mě musí sušit ručníkem. Ani jemu se nelíbí takové počasí, má z toho totiž mokrá kola na té věci, která ho všude vozí. Zdá se mi, že je hrozně moc lenivý, protože bez té věci neudělá ani krok. Ještě, že ho nenapadlo, aby se vozil na mně. To by byl asi můj konec. Udělám pro něj vše, ale také musím myslet na své klouby, mám přece jen už pár let, tak se podle toho musím chovat.

Všimla jsem si, že moje chlupy pod čumáčkem nějak změnily barvu, ale nevěnovala jsem tomu velkou pozornost, jenže venku při setkání s páníčkovou kamarádkou a mým světlým kamarádem labradorem Bártem se změněná barva chlupů hned vysvětlila. Bárt se se mnou horlivě přivítal jako vždycky, ale hned vzápětí se trochu vylekal a spustil: "Tak koukám, že ti ten tvůj páníček dává pěkně zabrat!" Zeptala jsem se ho, jak to myslí. A on, že jsem už šedivá babička, trochu jsem se před ním zastyděla, ale jinak jsem to vzala s humorem. Bárt mě pohladil tlapkou, přitiskl jeho čumák na ten můj a zašeptal, že se nemám za co stydět, že jaký páníček, takový pes. :) Oba jsme se začali moc smát, protože můj páníček byl opravdu samý šedý chlup na jeho hlavě. Nikdy dříve jsem si toho nevšimnula, protože většinou na hlavě žádné chlupy nemá.

Teď ale bohužel jeho kamarád, který k nám vždy přijde s malou černou krabičkou, se kterou mu jezdí po hlavě, aby odehnal ty chlupy, odjel někam pryč, tak je Honzík celý chlupatý. Skoro jako já. :) Já jsem prý jedna velká koule chlupů, každej den ze mě spadne několik chuchvalců, které se vcucnou do žluto-černé věci na kolečkách s dlouhým čumákem. Vždy, když tu věc zapne, tak se hrozně leknu a utíkám se schovat, aby mě nevcucla taky. Mám pocit, že s mojí váhou bych se do té věci ani nevešla. Honzík říká, že jsem teda materiál. Nevím co je materiál, ale říka mi to často a přitom mě drbe a poplácává po zádech.

Někdy mě zavolá do chodby, kde mě postaví ke skříni, která má na sobě velké okno, ve kterém se na mě dívá úplně podobný pejsek jako jsem já, asi je to nějaké "člověčí" kouzlo. Páníček mě k té skříni vodí vždy, když žadoním pamlsek nebo když se už hlásím o výdej granulí do misky a říká mi: "Renduško, podívej se na sebe, opravdu si myslíš, že potřebuješ pamlsek?" Nic mu na to neříkám, jen smutně koukám, tak koukám vždycky, když něco chci a věřte mi, že to funguje. :) Mám totiž krásné, roztomilé oči, na které většinou uspěju. Popravdě toho trochu využívám, ale páníčkovi ani muk. :) Páníček mi jde házet tenisák, moji nejoblíbenější věc, podávala bych ho i kdybych už lapala po dechu a plazila se po břiše. Jsem v tomhle úplný blázínek.

Podávám páníčkovi vsechny věci, pořád mu totiž něco padá, je to velký nešika, ještě, že mě má. Nevím, co by si beze mě počnul. Sice k nám asi rok a půl jezdí vždy na pár dní jeho kamarádka Monika z lázní, která mu taky se vším pomáhá, ale já jsem nenahraditelná. Jsem přece Rendy z POMOCNÝCH TLAPEK, na mě nikdo nemá. :)

Haf !