První rok s Otíkem
Milé Tlapky!
Dny, týdny, měsíce letí jako voda a najednou je to už víc než jeden rok, co mám doma ne jednoho, ale zároveň dva černé psí pomocníky, a to nemá každý, takže si toho patřičně vážím. 13 ti letý Gypsy si užívá svého zaslouženého „důchodu", hodně odpočívá. Je to pořád „těžký pohodář", kliďas, elegán – vždy „nožku přes nožku"...zato jeho nástupce Ota, (celé jméno, samozřejmě neoficiální - „Ota Černý" - černý přece je) nebo taky Oťas, Otys, Otík, rovněž velký profík, to je zcela jiný chlapík. Je to naše „torpédo" - živý, temperamentní, hyperaktivní, pracovitý, prostě úplně jiný, ale můj. Super kámoš. S Gyboškem se brzo skamarádili, poslední dobou mají většinou po večeři takovou chvilku společného škádlení a dovádění, že je to někdy lepší než kino...takže mám o zábavu navíc postaráno. Někdy je ale musíme zastavit, protože nic se nemá přehánět. Když pohladit, tak oba dva stejnou měrou, jinak by došlo k žárlivé scéně. U vozíku mi lehávají jako akvabely, vždy stejným směrem, či ve stejné poloze, většinou každý u jednoho kola, takže mám takové dva bodyguardy. Gypsy si péči o své tělo vyloženě užívá (vyčesat srst, umýt tlapky od bláta,vyčistit uši, někdy zuby, užít si tabletu na odčervení, popř. ostříhat drápky)..., zato Otík, ten se nechá přemlouvat a ještě k tomu má svůj „mručící komentář". Úplně jinak to mají s přístupem ke krmení. Gybo by spořádal vše co vidí a je k snědku, Otu nechávají všechna lákadla a vůně zcela chladným a „nedá si"...
Otík je neustále v mé blízkosti, pořád si mě hlídá, abych mu někam nedejbože nepláchla. Každé ráno mě přivítá „umytím" obličeje svým jazykem, to ještě nemám brýle, jinak to bere i s nimi. Nemůžu mít na noc nějaké snadno sundávací náušnice, jednu už měl v zubech (tak se mu líbí mé ucho) a trochu jí pomohl, ale hlavně, aby ji třeba nespolkl a neměl problémy. Pak se hned vrhá na mé spací ponožky (pokud je mám), aby je sundal. Někdy mrška ponožka zapadne za postel a to je radosti, že je zase „práce", stačí jen ukázat a říct „podej"! a je to. Protože je menší, všude se snadněji dostane, doslova „prodere", jen aby už mohl podat. Čili pomoc, kterou nám můžou ostatní jen závidět. Taky se musel naučit rozumět našemu moravskému dialektu, protože u nás na Moravě neříkáme „rozsviť!"(pro nezasvěcené světlo), ale "rožni!"... i tak pochopil a nedělá mu to problém. Při všech činnostech asistuje, podává boty nebo cokoliv jiného buď mamce nebo mně na klín. Podává a nosí vše, co spadne na zem. V pohodě podá třeba čokoládové vajíčko, aniž by ho poškodil nebo papírový paragon, ten ale většinou „vezme za své"...Návštěvám zase nosí jejich boty, nejraději rovnou po dvou. Ze zahrady po venčení si většinou v hubě přinese lískový ořech a dělá jako že „já nic, já muzikant"..ale vyplivnout musí. Gybo si zase nosí spadaná jablka..., takže co pes, to originál.
Mám hodně spastické ruce. A Ota jako kdyby věděl, co pomůže, začne někdy sám od sebe mé ztuhlé prsty lízat, ani je nemusím mít namazané nějakou dobrotou. Tím se svaly uvolní, a to je pro mě moc prima. Stejně jako polohování, to je bájo uvolnění.
V loňském roce jsem měla tři výstavy enkaustiky (malování horkým voskem). Ve Štěpánově,v Litovli a v Hranicích na Moravě. Všude na vernisáže mě doprovázel a vždy se choval a chová vzorně. Stejně jako se mnou jezdí na rehabilitace či masáže, všude musí čekat, někdy je to nuda, ale tak už to chodí. Vždy se ale moc těší na procházky se mnou a s babičkou. Při „oblékání" je děsně „ukecaný", jinak to moc nazvat nejde, mručí totiž jako medvěd, a to jsem dřív neznala.
Takže, shrnuto, sečteno, podtrženo – mám doma osm tlapek, dva černé kožíšky, dva úžasné kamarády. A je to moc fajn. Díky Vám všem!
Srdečně zdravíme a přejeme krásné babí léto!
Psí smečka dědeček Gypsy, mladík Otík, panička Aneta a rodiče Krylovi
