Zimní pozdrav od Ori
Ahoj kamarádi,
jelikož nám nastal nový rok (sice už asi před dvěmi měsíci), píšu Vám svoje první letošní povídání.
Od října se toho moc nezměnilo. Už jsme přestěhovaný celkově, takže se náš život vrátil do původích kolejí. Zase občas chodíme s Lenkou paničce naproti do práce i když teď musíme jezdit pár stanic autobusem, ale to mi vůbec nevadí a v autobuse se chovám vzorně. Po vystoupení z autobusu jdeme chvilku pěšky, počkáme na paničku a pak chodíme na menší nákup a občas se i pomazlit s tetami (paničky kolegyněmi).
Také jsme zase několikrát navštívili Ikeu, Obi a několik hypermarketů, byli na návštěvě u Simpsonových (to jsou takové žluté kreslené postavičky) v obýváku a opět byli v divadle, tentokrát na muzikálu Já, François Villon. V divadle to bylo podobné naší předchozí návštěvě až nato, že jsme se potkali s Janou a Jirkou, adoptivními rodiči od Renči, se kterými si panička před představením povídala. Pak zazvonili, zhasli a začalo představení o hodně hlasitější než minule, ale mně to nevadilo a ani hlasité rány, když bouchali žebříky o zem, mě nevyváděli z klidu. Po skončení představení jsme se rozloučili s Janou a Jirkou, kteří si stejně jako panička stěžovali na vysokou hlasitost, a jeli metrem domů.
Metrem i autobusem teď jezdíme často, zastávku máme hned před domem. Když cestuju jenom s paničkou nebo jenom s Lenkou je to v pohodě, ale když jedeme všichni tři tak mě panička vede a Lenka mi občas dělá různé naschvály. Například cestou kope do šišek, dupe, skáče do louží a podobně a panička jí nechá, ale mě to nevadí a vracím jím to když jdeme ven. Když mě zavolají aby mě oblékli (obojek, halti a vestičku) já cestou k nim seberu jakéhokoliv plyšáka, kterého potkám, to je potom zábava je pozorovat, když mi říkají, abych medvěda nebo opici v lepším případě berušku nebo hrocha nechala doma, že s námi ven nejdou. Já samozdřejmě poslechnu a plyšáka si položím na botník vedle dveří, abych si ho mohla mohla hned po příchodu domů zase vzít, dřív než mě stihnou odstrojit, takže mě zase přemlouvají abych plyšáka aspoň na chvilku ještě pustila. Ale to nejsou jediné naschvály, které jim dělám. Taky jsem jim udělala pár jednorázových. Často si po mně posílají noviny z předsíně do obýváku nebo kuchyně. To si mě Lenka zavolá, řekne: „Na, mamce" a já běžím noviny do obýváku paničce předat, ale jednou mi řekla pouze: „Na, do kuchyně", tak já šla a jen co jsem jednou přední nohou překročila práh kuchyně, kde panička stála, noviny jsem pustila na zem. Nebo jindy když jsme jeli metrem a Lenka se mnou vystoupila o zastávku dřív než panička. Zatímco obě čekali, že udělám scénu a nebudu se chtít rozejít, já v klidu šla a ani se za paničkou neohlédla a to o mně říkají, že jsem závislačka.
Sněhu u nás moc nebylo a když nějaký byl, stejně mě nenechali se v něm vyválet. Akorát mi Lenka dovolila si v něm vyválet čumáček a schladit hlavu, když jsme šli vybrat můj dárek k Vánocům. Že to byl špatný nápad Lence došlo, když si venku před obchodem rovnala do tašky vytahovací vodíko a můj dárek, provazový uzel, který mi byl sebrán hned co jsem ho dostala, jelikož jsem ho níčila, zatímco si cvrčky a červy položila na zábradlí a mě nenapadlo nic jiného, než jí svým čumáčkem do obou krabiček strkat, než spadly a naštěstí pro nás obě, se nerozsypaly.
Tak zatím a nebojte, já se zase někdy ozvu a doufám, že to nebude zase až příští rok.
