Z Orinky je maturantka- z pera vychovatele

Moje malé chlupaté zlatíčko mělo tento víkend promoci a už oficiálně není moje, už oficiálně patří svému klientovi Vaškovi a má to dokonce potvrzené i certifikátem. Orinka je ve své nové rodině velmi spokojená a na mě úplně zapomněla. Má se velmi dobře a hezky se o ní starají, takže je minimální šance, že by se Orinka ke mně někdy vrátila.

Tenkrát si Lenička dupla a paní ředitelka pro ní zařídila flata, teď si ale Lenička dupnout už nemůže. Nadělalo by to více škod než užitku a asi ani já bych nebyla spokojená, připravila bych totiž Vaška a jeho rodina o tu nejlepší společnici, kterou mohli dostat.

Když od nás Orinka odjížděla do výcvikového střediska, nebylo to pro mě tak těžké, Bylo to jako vždy, když odevzdáváme štěně, několik týdnů předem jsme se na její odjezd připravovali a když k němu došlo, jednoduše skočila cvičitelům do auta a odjela. Také mi byla velkou psychickou oporou Majda Demlová, která má od Tlapek Irču, takže ví, jak to chodí na druhém břehu.

Jako vzpomínka na Orinku mi tehdy zbyla pouze její plyšová oslintaná myška, která si po dlouhé měsíce zachovávala Orinky vůni. Měla jsem jí vystavenou na poličce, kdyby Orince nevyšel výcvik a ona se vrátila ke mně. Když se však v září objevily na Facebooku Tlapek fotky Orinky s Vaškem, myšku zdělilo další štěně, toho však dodnes lituji. Už mi Orinky krásnou vůni nic nepřipomíná. Už pro mne bude muset být minulostí.

Jako další vzpomínku na Orinku mám její vestičku s mašličkou, mašličku jsem na ní přišila, abych zakryla natrženou část. Tuto vestičku Orinka velmi ráda nosila a i sní odjela. Shodou okolností se ke mně dostala zpět na sletu štěňat v září jen asi týden před shledání Orinky s Vaškem. Tehdy jsem se nad tím nijak nepozastavila, ale odstupem času to vnímám jako znamení, že Orinka už nebyla štěně ve výcviku, ale stával se z ní šikovný společník.

S Orinkou jsem měla to štěstí se potkat v říjnu na psím dnu na Praze 2. Toto setkání mě velice překvapilo, vůbec jsem totiž netušila, že tam bude. Ale více překvapivé bylo pro mne její chování. Nejdřív seděla ve stánku a stále chtěla být nablízku okolo chodícím lidem a při "předváděčce" se stále k Pavlovi lísala. V obou případech to byla stále ona, byla přítulná a chtěla se mazlit. Když jsem si jí však mohla poté pohladit, už jsem jí nepoznávala. Nepodívala se na mě a ani mě neolízla, jak to měla ve zvyku.

Teď na promoci to byl rok a kousek, co už u nás nebydlela, ale vidět jí šťastnou a nadšenou s někým jiným bylo pro mně těžké. Vašek mi dovolil si jí pomazlit a ona mi olízala celé dlaně. Už to zase byla ta moje veselá lízací Orinka. Myslela jsem si, že budu v pohodě, u ostatních jsem nebrečela a i Orinku jsem přešla beze slzy. Horší to bylo při odjezdu, kdy jsem probrečela hodinu v autě a pak ještě chvíli doma před usnutím. Orinku jsem na promoci pozorovala každou chvíli a kdykoliv jsem jí zahlídla, lísala se k Vaškovi. Dávala tak najevo, že je jen jeho. Byli spolu opravdu šťastní, a to mě asi zabolelo nejvíc, já jí velmi milovala a ona na mě jednoduše zapomněla.

Také bych na ní měla zapomenout a nechat jí žít její nový život beze mně, ale to prostě nejde. Byla to ona, kvůli komu jsem začala fotit, psát články a natáčet videa. Byla to ona, s kým jsem hodně cestovala MHD po Praze. Když jsem někam jela, ona jela se mnou, nebyla jsem tam sama. Ona vždy byla se mnou a na případné problémy jsme byly dvě.

A hlavně byla to ona, kdo mě ujistil že flat coated retriever je opravdu to nejlepší plemeno, jaké jsem kdy mohla poznat. Ona prostě byla (a stále je) úžasná a jedinečná.

Vychovatelka Lenka