Olina už máme déle než půl roku
Olina už máme déle než půl roku... utíká to.
Neustále mě udivuje, jak je Olin poslušný, trpělivý a jak přilnul k Adamovi. Je to zvláštní, když vezmu v úvahu, kolik dětí u nás doma je s Olinem v kontaktu, ale on přesto ví, že patří Adamovi, že je tu pro něj a že ho Adam potřebuje. Olin chce být Adamovi stále nablízku, obzvlášť když vycítí, že Adam není v pohodě. Adam se po ránu často vzteká a někdy třeba nechce vést Olina cestou do školy. Vysledovala jsem, že když se Adam vzteká, tak Olin prostě chce jít s ním nebo aspoň někde hodně blízko u něj. Ale když je Adam v pohodě a jdeme třeba na nějakou delší procházku a Adam už ho nechce vést, tak Olinovi nevadí, že ho vede někdo jiný.
Asi před měsícem měl Adam ve škole po ránu veliký záchvat vzteku. Byli jsme v šatně, která je poměrně malá a úzká a najednou tam přišlo víc dětí. Adam trpí určitým druhem klaustrofobie a nesnáší, když je v malém prostoru namačkáno větší množství lidí. Tahle situace u něj vyvolala nezvladatelný záchvat vzteku. Děti odešly, Adam řval a bouchal do skříněk, Olin trpělivě ležel před šatnou. Po chvíli se mi podařilo Adama trošku zklidnit, sedl si na zem vedle Olina a brečel. Olin se k němu naklonil a jemně mu olizoval ruce. Adam to nejdřív ani nevnímal, ale po chvíli mu to došlo a to olizování rukou ho uklidnilo. Pak si na Olina lehl, několik minut na něm jen ležel a to ho natolik uklidnilo, že byl schopný jít do třídy. Možná, že to nevypadá nijak závratně, ale pro mě to byla v tu chvíli od Olina ohromná pomoc! Od té doby se Adam naučil, vždycky když není ve své kůži, si na Olina lehnout ráno u šatny ještě před odchodem do třídy (v podstatě polohovat) a zklidnit se a zřejmě načerpat sílu do dne, který je před ním.
Ještě mám jeden podobný zážitek. Byli jsme na procházce, Adam se zase vztekal a řval, už ani nevím proč. Šli jsme po cestě, Olina jsem vedla já. Adam odbočil z cesty na pole, šel po poli a řval. Olin mě pořád táhnul, čím byl Adam dál, tak mě táhnul i přes napomínání víc a víc. Tak jsem mu odepla vodítko a on v tu ránu mohutným skokem vyskočil dopředu a sprintoval po poli za Adamem. Doběhl ho, otřel se o něj, aby mu ukázal, že je s ním a šel mu poslušně u nohy, dokud se Adam neuklidnil. Olin prostě vycítil, že Adam není ve své kůži a chtěl být v tu chvíli u něj.
Ale zas aby to nevypadalo, že se Adam stále jen vzteká, tak to není. Když má dobrou náladu, tak s Olinem dovádí, povídá si s ním, mazlí se s ním a trošku ho i pošťuchuje, ale v dobrém, jako kamaráda. V poslední době si Adam zase oblíbil polohování, každý večer před spaním si lehne na Olina a poslouchá při tom, jak čtu knížku.
Obdivuju Olina za to, jak se o Adama stará a jak ho má rád, prostě jen tak, sám od sebe, protože tohle ho nikdo nemohl naučit, ani mu to přikázat. Protože jsme nikdy psa neměli, tak je pro mě tenhle zvláštní vztah nepochopitelný a naprosto fascinující.
Děkujeme a přejeme hezký zbytek podzimu.
Havlovi a Olin
