Oggynka si nás všechny získala
Milé Tlapky,
posílám Vám hlášení o životě s Oggy.
Oggy, labradoři blonďatou slečnu s černýma podmalovanýma očima egyptské sfingy, máme od poloviny léta.
Už od první chvíle si nás Oggynka všechny získala. Obzvláště děti, je totiž nesmírně hrává, skotačivá. Své poselství asistenčního psa, troufám si říct - nevnímá jako svou práci a povinnost, ale jako velkou nekončící hru, kterou s námi může celé dny hrát. Je šťastná, když nám smí něco podat, přinést, otevřít. Všechno dělá s velkým psím nadšením.
Že pro Oggy život rozhodně není „PES", mi bylo jasné od prvního večera.
Pokaždé, když jsem se na Oggynku koukla, jestli spí, koukala ona na mě. Když jsem se pohnula přišla za mnou, vzala papuček a pustila mi ho hlavu. Vrtěla při tom vesele ocáskem a jako by mi říkala: „Hele nespi a pojď si hrát. Umím toho fakt hodně a všechno ti ukážu, chceš?!"
Oggy je od prvního dne úžasná, všechno krásně zvládá, nosí a podává léky i telefon, aportuje...Mám-li záchvat, umí přivolat pomoc zmáčknutím alarmu. Je naučená, že když dostane venku signál - uslyší slabé bzučení - vezme „nohy na ramena" a odvedeme mě na bezpečné místo. Pro tento účel má vyrobený postroj se všitým bzučákem. Tohle je pro mě - jako pro epileptičku- důležité, protože situací, kdy se mi na ulici z ničeho nic může udělat zle a kdy rychle ztrácím orientaci v prostoru, je mnoho. V takovém případě je to jedinečná tlapácká Oggy, která převezme „otěže" a odvede mě pryč od cesty, hluku aut či obrubníků. Je-li poblíž lavička, vyhledá lavičku, není-li, vyhledá park, nebo jiný opěrný bod, třeba strom.
Oggy je mazlivá a milující, mnohem víc než Bert (můj první asistenční pes), Neustále u sebe potřebuje člověka, jeho přítomnost. Tíhne k lidem, jak žádný jiný pes, kterého jsem měla. Bytostně potřebuje lidské pohlazení a neustále se nutí do klína.
Aniž bych to vyžadovala, je Oggynka pořád se mnou. Jde, kam jdu já. Když jsem v obývacím pokoji, nebo když v kuchyni vařím, vždy leží kousek vedle a pozoruje, co dělám. Upadne-li mi nějaký předmět a nemyslím tím jídlo, pohotově ho zvedá. Spadlý drobečky samozřejmě stejně pohotově sežere. :-)
Je trošičku bázlivější a na zahradě se snadno vyleká, třeba motýlů, či kočky. Zvláštní ale je, že na signál „zabzučení", si vždy počíná mimořádně sebevědomě. Pohotově a rychle si vybírá směr, kterým mě odvede PRYČ, jako by ji vedl nějaký šestý smysl a je jedno, kolik motýlů cestou potká, najednou ví, že teď je to ona, kdo vede mě a ne já ji.
Taky se nerada se pohybuje po schodišti, přes které jde vidět, až dolů.
Ze začátku se u nás Oggy bála chodit po plovoucí podlaze, neustále jí podkluzovaly nohy a občas upadla, což jsme po konzultaci s Jirkou a Pavlem vyřešili koberci. Od té doby nosím Oggynce v kabelce pro jistotu protiskluzové botky. Asistenční pes je prostě taky jenom „člověk", není to robot ani cirkusová opička. A chcete-li mít psa, spokojeného milujícího společníka, musíte být připravení, vytvořit mu podmínky pro spokojený život.
Ten se nám trošičku změnil, až příchodem coronaviru (jako všem). Karanténa byla dlouhá a prakticky jsme nikam nechodili, obzvláště v prvních týdnech. Pokud byl nutný nákup, nechávali jsme Oggy doma. Oggy -myslím - vnímala pozitivně to, že nás má všechny u sebe. Ale změna režimu a dlouhé týdny v izolaci ji rozhodily. Na venkovní signál zabzučení reagovala trošičku rozpačitěji. Takže jsme se na krátko vrátili k nácviku.
Oggy je můj druhý asistenční pes, na příchod nového člena jsme si tedy nemuseli zvykat. Oggy do naší domácnosti přirozeně vklouzla a tak nějak s ní souzní.
Už sama přítomnost vycvičeného empatického psa působí magicky, Je to, jako by vám někdo přidal dávku antiepileptik a vy se začnete cítit lépe. Bylo to tak s příchodem Berta a je tomu tak i s příchodem Oggy. Nedokážu si to vysvětlit.
Děkuji všem z Tlapek, za tak úžasnou asisťačku, parťačku. Velké poděkování patří Pavlovi, Renči, Jirkovi a Olince. Moc si vás a vaší práce vážím.
Jana S.
