Jmenoval jsem se Márfy
Jmenoval jsem se Márfy. Byl jsem smetanově bílý labrador. První dva roky jsem byl ve výcviku. Poznal jsem svoji paničku Ladu. Byla na vozíku učil jsem se být dobrý asistenční pes. S Ladou žil manžel Honzík. Ten se mnou chodil na procházky. S paničkou jsme byli sehraný. Otevíral jsem dveře, podával spadlé předměty. Pomáhal jsem jak to šlo, hlavě jsem paničku mazlil. A tak jsme si hezky žili, ale paničce se zhoršoval zdravotní stav. Mě bylo osum a jsem normální pes. Lada často byla v posteli tak jsem u ní ležel. jednou přijela sanitka odvezla Ladu pryč. Všichni kolem mě plakali Lada zemřela. Bylo mě moc smutno. Ještě jsem měl Honzíka . Řikal mi partaku, kamaráde. Jak šel čas taky jsem začal mít problémy s nožkama. Honzík se o mě staral krásně odešel jsem 11. 11. 2019. Ted už jsem zase s Ladou a běháme a nic nás netrápí.
Marfík byl neskutečně šikovný pes, pomáhal babičce, poslouchal a dělal nám úsměv na tváři. Nebyl to jenom asistenční pes, ale součást naší rodiny. Cokoliv, co babička potřebovala, provedl. Bohužel babička na tom nebyla nejlépe a Marfík to začal pociťovat. Když babička odešla, nebyli jsme nešťastní jen my, ale i on, který o tom musel přemýšlet pořád, byli spolu 24 hodin denně, 7 dní v týdnu a najednou tu nebyla. Byl smutný a čekal až se vrátí, nakonec tam zůstal s dědou, s kterým se stali nejlepší kamarádi. Koukali spolu na fotbal, spali spolu v pokoji a chodili na hezké procházky. Každopádně asi poslední rok se jeho zdravotní strav začal zhoršovat, byl pomalejší a hůř slyšel. Zvládl tu být s námi opravdu dlouho, bohužel v pondělí 11/11/2019 zemřel. Určitě je mu teď dobře a jsou tam spolu s babičkou. Opravdu bych chtěla za všechny poděkovat Psím tlapkám za tuto obrovskou šanci pomoct babičce a zároveň mít super kamaráda do deště. Marfík byl nejposlušnější, nejlaskavější a zároveň nejvíc pomocný pes, kterého jsem viděla.
