Jak Lord opatroval Bena
menu

Jak Lord opatroval Bena

Může mezi asistenčními psy existovat opravdové kamarádství? Myslím si, že ano. Posuďte sami...

V listopadu 2009 musel náš „asistenční senior“ a Lordíkův kamarád Ben na operaci. Udělalo se mu pod kůží několik tukových boulí, „lipomů“. To je u starších psů celkem běžný problém, ale tři lipomy (dva na hrudníku a jeden v tříslech) byly už dost velké a navíc hrozilo, že by mu mohly začít vadit při pohybu. Po konzultaci s naším veterinářem i s „dvorním veterinářem“ Pomocných tlapek dr.Bőhmem jsme se rozhodli dát lipomy odstranit. Beník tedy musel na operaci…

I přes opatrné dávkování anestetik (Benovi už bylo více než 11 let) mu narkóza dala hodně zabrat a celkem kolem 30 stehů také není zrovna málo. Odpoledne po operaci Beník ještě nedokázal ani sám vstát, když jsem ho postavil, na nohou se držel jen tak tak a nebyl schopen udělat více než jen pár opatrných a pomalých kroků. Vůbec mu nebylo dobře a bylo to na něm jasně vidět.

Večer jsem přivedl (nebo spíše přinesl) Bena domů a položil jsem ho na jeho pelíšek. Lord k Benovi opatrně přišel a bylo jasné, že ho Benův stav také překvapil. Opatrně očichal Benovy čerstvě zašité rány, pak odešel asi o dva metry dál, lehl si a dlouze se na Bena díval. Jako by přemýšlel. Věděl, že jeho parťák a kamarád Ben má nějaký problém a bylo na něm vidět, že je z toho také překvapený a zmatený.

V dalších dnech se jinak docela „akční“ Lord k Benovi choval až nečekaně opatrně a ohleduplně. Prvních pár dní jsme je venčili každého zvlášť. Několik dní Ben nebyl schopen dojít až na naše obvyklá „venčící“ místa. Ty rány jednak musely bolet, ale také chvíli trvalo, než se z těla vyplavila všechna ta anestetika. I těch pár metrů před dům mu dávalo docela zabrat. Ale pokaždé, když jsme přišli s Lordem domů, jeho první cesta vedla k Benovi. A pokaždé, když jsme přicházeli domů s Benem, Lordík už na nás čekal ve dveřích. Ben se ale den ode dne lepšil a po pár dnech jsme je už mohli vzít na pomalou společnou procházku. Jak byl ale vždycky Lord při venčení aktivní, všechno musel prozkoumat a očichat, teď chodil pomalu a klidně po chodníku, pár metrů před Benem, každou chvíli se zastavil, otočil a počkal, až ho Ben dojde. A občas k Benovi natáhl čumák, jako by se ptal: „Tak co? Dobrý?“

Jednu věc jsem ale nikdy před tím a ani nikdy potom doma neviděl. Stávalo se to jen v té době, kdy Benovi opravdu nebylo dobře.  Když Ben ležel na koberci, Lordík k němu přišel, opatrně si před něj lehl a Ben si položil na Lorda bradu. Lordík tak vlastně dělal Benovi živý polštářek. Nebo jen chtěl být k Benovi co nejblíže? Nebo že by to snad bylo něco jako psí polohování? Kdo ví… Bylo ale vidět, že Benovi to je příjemné. Vydrželi spolu takhle ležet i dost dlouho. Někdy při tom i oba spokojeně usnuli.

Lord v té době jasně ukázal, že je opravdu asistentem „od srdce“. Poznal, že Benovi není dobře, ale na asistenci jinému psovi vycvičen nebyl. Nakonec si ale sám našel své ryze psí způsoby, jak Benovi pomoci. A tak i Lordík má velkou zásluhu na tom, že to Beník všechno zvládl a že se jeho rány rychle a dobře zahojily…