Jmenuji se Laki a jsem asistenční pes

Ahoj, jmenuji se Laki a jsem asistenční pes.

Možná si mne někteří z Vás čtenářů i vybaví, neboť jsem byl před časem hlavním protagonistou klipu pro Pomocné tlapky a Čechomor, kde mi svůj nezaměnitelný hlas propůjčil Mirek Vladyka. A ten filmeček začínal právě větou: „Ahoj, jmenuji se Laki a jsem asistenční pes". Moc pěkně to namluvil, jen co je pravda.

S páníčkem jsme se poprvé potkali někdy na začátku léta v roce 2006, to mě tenkrát Jirka naložil do auta a odvezl k nějakému domu s velkou zahradou. Když zazvonil, už na nás čekali. Než se spolu veselí páni domácí s Jirkou stihli přivítat, využil jsem situaci, protáhl se kolem toho vozíčkáře ve dveřích a řádně prošmejdil jejich obydlí. Hned jsem našel kuchyni, a jelikož nikde nebylo po jiném hafanovi ani čuchu, usoudil jsem, že ta miska s vodou bude určitě pro mne. Taky jsem zavětřil piškoty. Tady by se mi líbilo...

V tu chvíli tedy bylo nutné prověřit ještě toho vozíčkáře, neb jsem tušil, že jsme přijeli právě kvůli němu. A protože se ke mě už hrnul a uplatil mě piškotem a drbáním za uchem hned jsem věděl, že to bude opravdu ON.

Byl jsem hrozně zklamaný, že jsme za chvíli zase odjížděli. Naštěstí to ale nebylo na dlouho, i když mě to přišlo jako celá věčnost. S Jirkou jsme začali cvičit trochu jiné věci a s budoucím páníčkem, a taky paničkou s takovým divně velikým bříškem jsme se potkávali pořád častěji. Až mě zase jednou Jirka naložil do auta a jeli jsme, jak jsem si myslel, zase na návštěvu k páníčkovi. Akorát že jsme nejeli domů, ale zůstali přes jednu noc, druhou, a třetí... Naučil jsem se nosit klíče k vrátkům, chodili jsme po okolí, a pak, najednou, Jirka odjel a nechal mne s novým páníčkem samotného. V tu chvíli mi bylo trochu smutno, ale taky jsem pochopil, že se ze mě právě stal opravdový, zodpovědný asistenční pes.

Velikých změn však ještě nebyl konec. Než jsem se stačil úplně rozkoukat, paničce zmizelo to veliký bříško a místo něj si domů přinesla dva úplně nový človíčky. A abych jí taky pomáhal, naučil jsem se přinášet čisté plínky. Těch přeci není v takové chvíli nikdy dost.

Tak takhle nějak si pamatuji, jak se zrodila moje nová velká rodina. Ale to už je tak dávno...

Můj páníček, a vlastně celá naše smečka, je moc prima, ale jednu věc přeci jen páníček zanedbal. Trochu lajdácky zapomíná na posílání zpráv o tom co děláme, tak se to za něj nyní snažím tímhle povídáním alespoň trošku napravit.

S páníčkem jsem vlastně skoro pořád. Kromě jiného mu nejvíc pomáhám se spadlými věcmi, otevírám dveře a když někam jdeme, mám tu čest stahovat mu bundu. To si nikdy nenechám ujít. Co dělám asi nejraději, to je odnášení klíčů k vrátkům, když někdo přijde na návštěvu. Pro páníčka je to celkem daleko a do kopce, tak mi udělali ve vrátkách okýnko a když někdo přijde a zazvoním, utíkám s klíči já. Ale aby si je někdo náhodou nenechal, vždycky si je vezmu a nesu zpět páníčkovi.

Za ty roky jsme prožili spoustu legrace i práce. S páníčkem jsem chodil do redakce novin, na různá školení a dokonce i do školy. Takže aspoň kus toho jeho diplomu by měl patřit mě.

Také pomáháme s osvětou jak můžeme. Když je potřeba, jdeme někam do školky, školy, nebo na nějaké setkání, páníček něco povídá a já ukazuji co všechno my asistenční pejsci umíme.

A taky mě baví, když s námi něco natáčí. Ale ne nějakým telefonem, pěkně velkou filmovou kamerou. To se pak můžu se svými dovednostmi pěkně ukázat.

Doufám, že jsem Vám aspoň trošku osvětlil co a jak. Už mě totiž z toho psaní bolí tlapka.

Tak kdyby se náhodou páníček zase dlouho neozval, tak já zase napíšu za něj.

Váš Laki

PS: Doufám, že to psaní páníček včas pošle :-)