Kuki a Soňa
Milé Tlapky,
když jsem u svého prvního psa pochopila, co to znamená, když získáte nejvěrnějšího přítele, tak mi bylo hned jasné, že po zbytek života budu do poslední chvíle obklopená co nejvíce chlupáči současně.
Někdy si říkám, že je to sobecké, když víc přijímám než dávám... jsou vždy tak oddaní a věrní, pozorní i neúnavní a intuitivní s šestým smyslem, který mnoho lidí vůbec nechápe a nebere vážně. Každou minutu jsou ochotní pomáhat a baví je cokoliv spolu děláme. Tiše sdílíme smutek a s radostným ohňostrojem emocí oslavujeme každičkou i malou radost denního života, nebo zlepšení mého zdravotního stavu. Každé šťastné ráno, kdy se probudíme ve společné posteli a cítím se dobře, je na chvíli veselé, když se mazlíme, a tím vítáme nový den. Ovšem když mne probudí bolesti, je všechno jinak. Jsou tiší a vnímaví - jen si mne prohlíží v obličeji a očichávají jeden po druhém. Co se změnilo? Jak to poznají? Oni cítí i nepatrnou změnu pachu mého těla a také z výrazu tváře hned poznají, zda jsem v pořádku, nebo mi cukají obličejové svaly od bolestí. Někdy skřípu zuby...
Nevykouzlím úsměv. Tělo je napjaté. Senior Jack dokonce dopředu vycítí záchvat. Rád si už pospí a jen jedním očkem sleduje, zda se mi Kuki věnuje. Pokud je všechno v pořádku, spinká dál. Ovšem umí stále prosazovat svoje vůdčí postavení ve smečce. Každý má jiné přednosti a povahu. Irenka mne bere za svoje štěňátko a nechce se ode mne oddělit na déle, jak nutnou loužičku. Tlačí se na mne a zahřívá. Většinou mne během noci postupně vytlačí až k okraji postele. Kuki je rozený aportér a umí přivolat pomoc tlačítkem "Blik".
Jeho ochota je neúnavná, ale počítá alespoň s miniaturní odměnou do tlamičky. Stále má však pěknou postavu a je pravý PLAYBOY, vždyť mu v březnu bude teprve pět let a my oslavíme tři společné roky. Nedokážu si představit, že by se mnou nežil. Je jedinečný a rád užitečný. Všechno pro mne dělá kdykoliv a moc rád. Všichni společně jsou dokonale sehraný tým. Jistěže umí i trochu zlobit, ale vždy je jim všechno hned odpuštěno.
Problém byl rok s příjezdem popelářského auta před šestou ranní. Nepříjemný budíček. Kuki nadšeně hlásil štěkotem vetřelce - nemyslel to zle, ba řekla bych, že byl šťastný, jakoby splnil jeden ze svých každodenních úkolů... Nikomu z nás se to nelíbilo a tím myslím i Irenku a Jacka. Nejednou dostal i pořádný kousanec. A najednou byl klid. Pyšně jsem si myslela, že konečně zabrala moje výchova stylu Fuj, Nesmíš a Ticho...bylo to zklamání, když prasklo, že popeláři změnili trasu a jezdí k nám až odpoledne. Báječně teď spíme až do osmi hodin... a snad to tak zůstane.
Opakovaně jsem letos byla v nemocnici a na Kardiologické klinice v Třinci Podlesí mi nabídli, že až budu po operaci na běžném pokoji, mohu tam mít i Kukíska a o jeho potřeby se postará personál. Přístup k asistenčním psům se v některých zdravotních zařízeních velmi zlepšil, ale bohužel jsem se setkala i s velmi odmítavým, arogantním přístupem. Doslova nás vyhodili z čekárny ambulance léčby chronické bolesti v Havířově a na soukromé zubní praxi v Českém Těšíně.
Okamžitě jsem změnila lékaře i za cenu delšího dojíždění až do Třince. Kuki je přitom tak klidný, že o něm často nikdo ani neví, pokud se o kousíček nepřemístí či nepohne. Většinou si zaleze pod stůl a pokud si může vybrat místo sám, vždy chce mít takové, aby měl přehled a viděl na všechny dveře a lidi. Nemá problém být 4h v čekárně, když děláme kardiologické kolečko z jedné ambulance do druhé (odběrní místnost, EKG, kontrola kardiostimulátoru, kardiolog, arytmologie). Dokonce jsem ho, spícího, málem zapomněla po vyšetření lékařem. Byla jsem rozrušená z jeho zpráv a Kuki byl neviditelný. Až ve dveřích mne zastavil hlas lékaře, zda si pejska mohou nechat napořád...:-D
Celý červen a červenec jsem se radovala ze zlepšení zdravotního stavu po operaci a změně léků. Vážně jsem uvěřila, že se stal zázrak. Užívali jsme si léto na zahradě a v altánku. Chlupáči měli nový dvoumetrový psí bazén a nové slunečníky. Od srpna se všechno vrátilo do starých kolejí a veškeré naděje se rozplynuly jako pára nad hrncem. Srdíčko stále stávkuje a vymýšlí nové a nové problémy. Záchranka, hospitalizace - odloučení od mých chlupáčů, kteří jsou mojí psychickou oporou zejména když přijdou špatné zprávy....
Září a polovina října bylo tak nádherné počasí, že jsme téměř denně byli venku na sluníčku i několik hodin. Nyní to budou chmurné nekonečné měsíce, a ty se dají přežít jenom díky mým třem věrným černým andělům. Díky za ně.
Soňa Kecová Baďurová
