Tři černí andělé
menu

Tři černí andělé

Milé Tlapky,

zdravím Vás všechny nejen já - Kuki, ale také Irinka s Jackem. Ani nevíte, jak rád bych Vám napsal samé skvělé zprávy, ale život nás někdy nečekaně zaskočí a vše je náhle úplně jiné než jak jsme si vysnili...Naše "panička" nám doslova chřadne před očima a já se na to už nemohu dívat. Moje, kdysi zářící, psí oči jsou teď den za dnem smutnější. Její náruč tady vždy byla a je pro nás i pro všechny potřebné, připravená kdykoliv pomoci. Plná soucitu a starostlivosti i ve vlastní tíživé situaci, oddaná a milující, rozdávala celý život kdykoliv jen mohla, nikdy ani v nejhorších chvílích svého života, nezapomněla, že je člověk a že nic není nemožné...zachránila několik toulavých a nechtěných psů a našla jim nový domov, stovkám veverek pomohla přežít a osídlit zdejší krajinu, ač už jde o ježky nebo opeřence, jsou pro ni vším - jsou také její rodina. Osiřelým veveřátkům po kácení v lese, nebo opuštěným, nalezeným koťátkům pomohla v kritických okamžicích, a když to bylo nad její síly, neváhala zorganizovat dobrovolníky nebo odbornou veterinární pomoc. Přál bych jí, aby mohla nadále řídit svoji Záchrannou stanici veverek "ZRZEČKY V NOUZI" (od roku 2002 jsou ze zákona chráněný ohrožený druh), byť jen přes telefon, a organizovat nákupy krmiva a všeho potřebného, ale i roznášku dobrovolníky po stanovištích v okolních lesích. K životu totiž potřebuje hlavně smysl a cíl. Před 13 lety se upnula k přírodě a vystavěla si tak svůj vlastní svět. Věřme, že ta třináctka bude nakonec šťastným číslem. Už ví, že se nikdy nepodívá do lesa na svoje chráněnce. Dokážete si představit to její nadšení, kdyby byly alespoň u několika krmítek umístěny foto-pasti a ona mohla v mobilu nebo televizi sledovat tu radost svých chráněnců? I my "chlupáči" občas pomáháme s roznáškou ořechů po lese ve speciálních postrojích s batohy.

Tak rádi jsme s ní chodili na procházky, ale jak šel čas, nejen že začaly být čím dál tím více vzácností, ale také se i zkracovaly, až se nakonec zcela vytratily. Naší nadějí by byl elektrický invalidní vozík, díky kterému bychom opět mohli na výlety, protože naše "maminka" již chůzi na delší vzdálenost ani neudýchá a velice rychle se zcela vyčerpá. Stále říká, že se cítí, jako by měla neustále CHŘIPKU. Zchvácená, vyčerpaná, bolavá a nešťastná z toho, že jediným našim výletem je cesta autem na veterinární kontrolu nebo návštěvy mnoha odborných "lidských" ambulancí. Poslední měsíce jsme ve volném čase a během nutné loužičky pouze v naší velké zahradě, ale toužíme se co nejrychleji vrátit do naší společné postele, abychom jí byli co nejvíce nablízku. Nejsme jen pomocníci a mazlíčci, ale jsme i dětmi a vnoučaty, které ona nemá, když před léty ztratila své jediné dítě. Jsme zdrojem její radosti a lásky. Nemusí s námi ani mluvit, či dávat povely, stačí, když se na mne podívá a potom upře zrak třeba na flašku s pitím nebo taštičku s léky, a já hned běžím jako o závod. Vyhledám a přinesu zvonící telefon, otevírám i zavírám dveře, vyberu prádlo z pračky, podám berle, a cokoliv ji vypadne z postižené pravé ruky okamžitě aportuji. Také když dostane záchvat a zůstane ležet na zemi, PŘIVOLÁM POMOC speciálním tlačítkem. Hodně toho pro ni dělám automaticky a sám vycítím co je potřeba. Ráno po probuzení to je zažitý rituál. Přinesu papuče, léky a pití.....potom rychle tlačítko první pomoci, ale to tady doma už všichni ví, že jen hlásím, že jsme všichni v pořádku a vzhůru. No, taky je už doba na krmení, a věřte mi nebo ne, v tom bříšku jsou určitě schované nějaké hodiny, které poznají, že nastal ten pravý čas....

Naše "maminka" se nikdy nevymlouvala na smůlu či osud, nikdy se nevzdávala bez boje a s obrovským potenciálem bojuje stále do posledních sil, které jí však rychle docházejí. Při každodenním životě ji věrně pomáháme, abychom jí zpříjemnili a prodloužili čas, který jí zbývá. JSME její oči, ruce i nohy.... JSME její oporou, připravení kdykoliv pomoci s nezištnou láskou. JSME její "ČERNÍ ANDĚLÉ", perfektně sehraná "SMEČKA" - kdykoliv v pozoru připravení jí kryt záda. To my se o ni staráme 24h denně a neznáme únavu.

Na všech fotografiích se naše "panička" snaží usmívat, ale věřte mi, za jejím úsměvem se skrývá plno slz a utrpení, ale i beznaděje. Pacienti, kteří trpí permanentní chronickou bolestí se postupně vytrácejí ze společnosti, ztrácejí přátele i osobní život a ze šťastného, aktivního člověka se časem stávají VĚZNĚM SVÉHO BOLAVÉHO, VYČERPANÉHO TĚLA. Mnoho času tráví v šeru a tichu, aby ji znovu nerozbolela hlava. Nemůže si nic naplánovat, protože dopředu nikdy neví, zda se jí udělá lépe nebo se naopak nečekaně objeví tzv. "průlomová bolest" trojklanného nervu a následně celé hlavy. Mnoho dní v měsíci nedokáže ani sedět a tvořit myšlenky - psát si s kamarádkou. Nemůže v noci spát, protože ji bolesti okrádají o spánek a opakovaně ji budí. Prohřívám její ztuhlé svaly, jazykem masíruji bolestivá místa. Polohujeme, přikrýváme ji, aby se nenastydla. Když cítím, že ji pohlcuje beznaděj a den ze dne propadá hlouběji do deprese, začnu jí olizovat tvář a okusovat nos, a to potom často slyšíme i její smích. Opakovaně říká: "KUKI, TY JSI MŮJ PAN BOŽSKÝ" a všechny nás hladí, což je pro její psychiku taky moc důležité. Ještě před třemi roky se střídaly lepší dny s horšími, ale nyní jsou vzácností čtyři dobré dobré dny za měsíc. Mezi atakami komplexních bolestí a bolestivých křečí jsou jen krátké pauzy. Co se to vlastně stalo, že se tak zhoršila? Prvně si myslela, že se jí snížil práh snesitelnosti bolestí, také, že je všechno jen a jen v její hlavě a snažila se BOLEST naučit přijímat jako každodenní rutinu. Všechno je však jinak. Po dvaceti letech na léčbě chronické bolesti si tělo vytvořilo toleranci a vysokou závislost k opioidu FENTANYL. Dávky tak museli lékaři stále navyšovat a NEJEN, ŽE JIŽ NEÚČINKUJÍ, ALE BOLEST SAMY O SOBĚ ZPŮSOBUJÍ A SPOUŠTĚJÍ. Dostala se doslova do pasti, ze které hledáme usilovně únikovou cestu. Léčba bude složitá a spočívá v kombinaci více přístupů navzájem, kdy většinu z toho pojišťovny nehradí. Pomohl by i speciální oblek EXOPULZE MOLLII SUIT, který uvolňuje spasticitu svalů a snižuje bolest při neurologických nemocech. Čím déle leží, tím více jí ochabují svaly. Potřebuje pravidelnou vícehodinovou rehabilitaci, akupukturu i akupresuru.

Jsme to my, její "TŘI ČERNÍ ANDĚLÉ", kteří ji držíme při životě. To pro nás má ještě chuť bojovat. Určitě si říkáte, že tohle není možné přece dlouhodobě zvládnout a kolik toho lidské tělo vlastně vydrží, než vydechne naposled...Jen díky nám se neutápí v sebelítosti a zoufalství. To my, chlupáči, veverky, ježci a opeřenci jsme se stali její pomyslnou berličkou a důvodem bojovat o každý další den. A co bych si pro svoji "maminku" přál nejvíce? Co nejméně bolestí a co nejvíce času, který si společně ještě budeme moci užívat. Potom samozřejmě hlavně to zdraví a aby tady byla se mnou i až já budu dědeček. ČLOVĚK, ale ani ten PES se přece nikdy nemůže VZDÁT NADĚJE...

"Když letíme proti větru, je to pořád let, byť krkolomný..."
"Když přešlapujeme na místě, jsou to pořád kroky, i když nikam nevedou..."
"Když ležíme bez hnutí, ale srdce stále bije, je to pořád život, i když už nikam nesměřuje...."
Soňa Kecová Badurová