Jak jsem poznal Joeyho
Bylo to někdy v březnu 2015, kdy mi volali z Pomocných tlapek. Potřebovali trochu pomoci. Měli v předvýchově mladého zlaťáka, všechno ze základů asistenční práce prý už umí, jen by potřeboval trochu „dotáhnout" socializaci. A ptali se, jestli bychom byli ochotni vzít si ho na dokončení předvýchovy, asi na 3 měsíce.
Nebylo to jednoduché přemýšlení. Měli jsme doma už dva psy. Lordíka – asistenčního seniora, který už potřeboval svůj klid a Tekiho – mladého aktivního asisťáka ve službě. Vejdeme se do bytu 2+kk se třemi psy? Další otazník byl Teki. Mladý aktivní pes, který už poznal, že se seniorem Lordem lumpárny dělat nemůže a smířil se s tím. Ale jak zareaguje na mladého kámoše? Dvojka mladých psů dokáže divy...
Nakonec jsme souhlasili, že to zkusíme. A tak nám Jirka Tomášů přivezl domů Joeyho.
Hned po příjezdu se ale ukázala Joeyho „zlaťácká" povaha. Mladý labrador, to je většinou „tank". Joey byl ale jiný. Daleko mírnější, opatrnější, citlivější. Ze začátku v tom byla asi trochu i nejistota z nového prostředí. Ne že by se nenechal od Tekiho k něčemu vyprovokovat, bylo nám jasné, že tohle budeme muset uhlídat, ale jinak se do žádných dobrodružnějších věcí sám nepouštěl.
Další tři měsíce jsme chodili s Joeym, kam to šlo. Chodil se mnou a s Lordíkem do práce a možná i tam trochu odkoukával od Lorda jeho klid a pohodu. Skoro denně jsme chodili do restaurací, obchodů, občas do nákupních center. Jezdili jsme autem, trolejbusem, autobusem i vlakem. Joey si byl den ode dne jistější, počáteční nejistota v neznámém prostředí ustupovala. Začal se „odvazovat", začínal být daleko víc kontaktní, ale při tom stále velice mírný, citlivý a opatrný. To mu zůstávalo. Nikdy do žádné situace nevletěl splašeně „po hlavě", jak by to udělali někteří labradoři, ale vždycky si situaci nejprve v klidu „okoukl". Už tenkrát mě napadlo, že by mohl být dobrý buď jako šikovný společník k dítěti nebo jako canisterapeut.
Tři měsíce utekly jako voda a Joey se začátkem června 2015 přestěhoval do výcvikového střediska Pomocných tlapek, aby tam pokračoval ve výcviku. A když jsem se ke konci roku 2015 dověděl, že Joey půjde jako canisterapeutický pes do DS Heřmanův Městec, napadla mě jediná věc: Tohle je práce pro Joeyho jak dělaná. A on je jak dělaný pro tuhle práci. Jsem moc rád, že jsem se nemýlil.
A proč o tom všem píšu? Za to mohou hlavně zprávy z DS Heřmanův Městec o tom, jak Joey výborně pracuje a jak pomáhá seniorům. Takové zprávy jsou totiž pro každého vychovatele i cvičitele tou největší odměnou za mnohaměsíční práci na výchově a výcviku mladého psa. Odměnou, která se nedá vyvážit ničím. Vidíte, že vaše práce nebyla marná, že má výborné výsledky. Vidíte, že to nebyl ztracený čas, ale čas investovaný do něčeho smysluplného. Jsou v tom i vzpomínky na toho mladého hodného rošťáka. A i kousek hrdosti v tom je. Hrdosti na to, že jste spolu se psem něco užitečného dokázali.
Ani tak by to ale nefungovalo, kdyby Joey neměl dobrý domov a dobré vedení. Joey tohle všechno ale má v rodině Pumerových. Má milující rodinu a díky ní i prostor a čas na relaxaci po náročné práci. To je u CT psa velice důležité. A moc mu v tom pomáhá i jeho „učitelka" Lucka.
Prostě všechno to vyšlo nejlépe, jak mohlo. Zprávy z DS Heřmanův Městec jsou pro mě opravdu krásnou odměnou. Joey a Pumerovi mě takhle odměňují už dva roky. A myslím si, že nejen mě.
