Jasmína a chlupaté překvapení

Milá paní Pirnerová,
i když jsme se nějaký čas neozvali, jak už to bývá, jsme neustále „v jednom kole“. A to je vlastně dobře. Zažili jsme totiž krásné léto. Hodně jsme cestovali, hodně jsme pracovali na zahradě a vůbec si užívali. Máme to štěstí, že vždy od jara do podzimu můžeme trávit čas v podhůří Jeseníků, v Loučné nad Desnou, v klidu na vesnici, blízko lesa, v přírodě, jednoduše mimo město. Máme zde naši milovanou chaloupku, spoustu hodných kamarádů a také nového kočičího kamaráda, tedy vlastně kamarádku.
Před časem Vám volala a prosila o radu, jestli je vůbec dobrý nápad pořídit Honzíkovi kromě asistenčního pejska Jasmíny i dalšího zvířecího kamaráda a to kočičku. Upřímně mě Vaše odpověď zaskočila. Myslela jsem, že budete proti. Přeci jen kočka a pes, to mnohdy nejde dohromady. Dala jste mi radu, jak postupovat a dodala odvahu do toho jít. Měla jsem obavy, aby náš asistenční pes Jasmína nežárlil, aby kočku neroztrhal hned první den ve dveřích. A světe div se, nic takového se nekonalo.

Popíšu Vám první shledání a soužití našich zvířecích spolubydlících u nás doma.

Den první:
6,00 hod ráno: Jasmínka nás vidí brzy ráno odjíždět a lehce uraženě nám dává najevo, proč dnes nejede s námi, proč ji na ten záhadný výlet nechceme vzít s sebou, když je přece s námi od rána do večera a to prosím každý den!!!!! Argument, že jí něco z toho Liberce přivezeme jako dárek, vůbec nebere jako polehčující okolnost, že ona tentokráte musí zůstat doma.

17,00 hod odpoledne: Jasmínka nás utíká přivítat do předsíně a mává živě ocáskem od radosti. Radost však končí, když uvidí v košíku něco… No přála bych Vám vidět ten její výraz, když uviděla malé, po dlouhé cestě vystrašené, bílé koťátko v košíku. Ocásek ještě před chvílí vztyčený nahoru klesl pod tíhou zděšení až úplně na zem. Jasmína pozdvihla oči v sloup a jako by nám důrazně řekla: „no to si děláte legraci, že jste pro něco takového jeli až skoro do Jizerských hor? A to, že je ten dárek pro mě? Tak to jste přehnali!“ Pak se Jasmína už jen uraženě „odšourala“ do obývacího pokoje a lehla si pod konferenční stůl, (pozn. tam chodí jen, když má hodně špatnou náladu).

23,00 hod v noci: Jasmína by si už prosím ráda pochrupkávala ve svém teploučkém pelíšku v pokoji u Honzíka. Jediné, co ji v tom brání je usedavé, srdceryvné mňoukání té malé bílé kočičí kuličky. No ještě, aby vzbudila Honzíka! O to hůř, že se to k ní blíží a krouží okolo jejího pelíšku. A je to tady: „no počkej, co to děláš? Ne, ne, nechoď ke mně! To je můj pelíšek! Ale ty se celá třeseš! Ty máš strach? Neboj, no tak pojď si tedy lehnout za mnou. Lehni si ke mně, tady budeš v teple. Tak, vidíš, už je to lepší, viď? Ničeho se neboj, tady se budeš mít dobře. Naši páníčci jsou moc hodní, je s nimi velká legrace a žádná nuda. A jak se vlastně jmenuješ? Emily? No vidíš, to je hezké jméno. Tak teď už spinkej Emily, ráno ti tady všechno ukážu. Dobrou noc... :o) :o) :o)

Den druhý:

8,00 hod ráno: Honzík sedí u stolu s velkou miskou cereálií a snídá. Jasmína už si také pochutnává ze své plné misky a hned vedle ní, z té nejmenší misky „baští“ naše malá kočičí kamarádka Emily.
Od té doby, každý den, od rána až do večera, jsou tihle tři pořád spolu. Honzík si hraje, Jasmínka ho hlídá a Emily si hraje s jejím ocáskem, tahá ji za uši, vozí se na jejích zádech...

Děkujeme paní Pirnerová, tentokrát se to zase povedlo! :o)
Srdečně zdravíme z Moravy!
Alice + Honzík + Anička + Jasmínka + Emily Binderovi