Honzík a jeho velká kamarádka Jasmína
menu

Honzík a jeho velká kamarádka Jasmína

Prázdniny nám utekly jako voda, právě možná proto, že jsme si je tentokrát užili s naším velkým pomocíkem Jasmínkou.

První dva týdny prázdnin pobývali děti (Honzík a jeho sestřička Anička) s Jasmínkou ve Vikýřovicích u babičky a dědy. Nejprve jsem si dělala trošku starosti, jak to babička s dědou se psem zvládnou (Jasmína není žádny drobný gaučový pejsek), ale protože Anička je velmi velmi velmi šikovná a všechny povely a péči o Jasmínku se již stihla pečlivě  naučit (Jasmínku máme již úžasných 5 měsíců), tak i u babičky a dědy náš pomocník pejsek předvedl, jaký jsou s Honzíkem skvělý tým. Babička dokonce pověděla, že tak chytrého a miilého psa ještě v životě nepotkala, že Jasmína snad není ani pes, že to je dobrotivý člověk převtělený do psa. S babičkou chodili na hřiště i na zahrádku, kde Jasmínka vždy trpělivě čekala, až Honzík pomůže dědovi zalít všechny záhonky.

Dovolenou jsme si pak s dětmi a Jasmínkou užili v horském letovisku Dolní Morava. Ubytování jsme měli v krásném penzionu, kde nas mile ubytovali i s pejskem. Jasmínka se od Honzíka ani nehla a díky jejím temperamentu a lásce k dlouhým procházkám také Honzík nachodil spoustu kilometrů a všichni jsme tak byli od rána do večera na čerstvém vzduchu.

Poslední prázdninový víkend jsme byli na Jižní Moravě. Navštívili jsme Luhačovice, Otrokovice, Zlín a ZOO Lesná. Nejprve nás do ZOO nechtěli vůbec pustit, ale protože jsme bojovníci a použili proti zaměstnanci při vstupu do ZOO všechny argumenty i průkazky, tak jsme nad ním vyhráli a do ZOO se po malé hádce dostali. Nakonec jsme ještě byli s Jasmínkou velkou atrakcí, protože tam náš úžasný pejsek všechny oslnil svým profesionálním chováním, kdy se od Honzíka nehnul, pokorně a trpělivě šel na vodítku, pozdravil všechny kolegy zvířata a prohlídku ZOO si také náramně pěkně užil -  stejně jako my.

Je skvělé mít asistenčního pejska. Je skvělé mít naši milovanou Jasmínku. Díky Jasminčině pěčlivému výcviku, žluté vestě a průkazce se nám otevřel svět možností pro Honzíka již nebýt na okraji společnosti. Cestujeme vlakem i autobusem (Honzík miluje cestování s Jasmínkou), chodíme do kina (už jsme byli 3x), chodíme do restaurace, nakupujeme všichni společně v obchodě. Dokonce nás mile přijali i v kostele na mši. Lidé se na nás přestali mračit a začali se usmívat. Jasmínka pomáhá nejen Honzíkovi, ale ona vlastně dělá velmi potřebnou osvětu, kdy i méně toleratní lidé ztrácejí své mylné předsudky, že lidé s mentální poruchou autistického spektra nemusí být "podivíní s problémovým chováním, které je potřeba raději převentivně zavřít do ústavu, aby = nedej Bože = někomu neublížili". Jasmínka zaměstnává přemýšlet tyto "zdravé a mnohdy dle jejich úsudku dokonalé lidi"  nad tím, že když nás potkávají a vidí "krásného psa se žlutou vestou, spokojené, usměvané malé dítě (Honzík), pohodovou maminku a veselou sestru", kdo vlastně z nás má ten HANDICAP. Mnozí (ti hodnější) z nich se osmělí, zeptají se a my jim pak rádi vysvětlíme naši situaci a ti další (méně hodnější) alespoň "drží pusu" a už nás slovně nenapadají a jen tiše koukají. A ti nejhodnější, když nás opakovaně potkávají, tak už nás z dálky s úsměvem zdraví a ptají se nás, jak se máme a co je nového... a to je velká úleva!!!

DĚKUJEME JASMÍNKO!