Naše putování s Iriskou
Po dlouhém ročním čekání jsme se konečně dočkali! Mohli jsme jet na poslední secvičení s naší černou krasavicí a pak si ji po slavnostním předávání konečně odvézt domů.
Trochu jsem se toho bála, protože při únorovém tréninku v Třemošné mrzlo až praštělo, všude náledí a Iriska se nám u vozíku víc motala pod nohy, než vzorně capala vedle. No, uznávám, i já jsem se teprve učila řídit ten náš nový dopravní prostředek a tak jsme z toho byli nějak nervózní všichni. Za těch pár dnů jsme se ale všichni tři- Irisa, Ládík i já- tak skamarádili, že nám dělalo potíže se rozloučit.
Červnové setkání bylo bouřlivé. Nejen, že Irisa okamžitě Láďu poznala a vítala ho tak, že se div neporoučel k zemi, ale na procházkách se chovala jak učiněná dáma. Za pár dnů jsme úspěšně složili zkoušky a nastal slavný den. Bylo milé setkat se se všemi těmi lidmi, díky nimž se podařilo pro nás "čubinku" vychovat, ale nejkrásnější byl to, že jsme věděli, že už se s ní loučit nebudeme muset. A když Ládík usnul po menším záchvatu, lehla si k vozíku a hlídala ho.
Doma nastalo očuchávání terénu, ale už za týden nadšeně cestovala denně s Láďou do školy.
V půlce července jsme vyrazili na dovolenou za tatínkem do Itálie. Cestou jsme v autě zjistili jednu Irisčinu slabost - dá-li se to tak říct, naše fenečka je "úchylná" na jablka. Než jsme se vrátili z WC na pumpě, z auta záhadně zmizely tři ohryzky. Mysleli jsme, že jsme je vyhodili a zapomněli na to, ale když jsem pak seděla na zahradě v Sieně a položila jsem ohryzek za sebe, zmizel také. Iriska se s ním odplížila pod stůl, způsobně ho držela v packách a ohlodávala. Náš údiv vyvrcholil, když ze zahrady začala Láďovi nosit fíky a my zjistili, že je trhá rovnou ze stromu! No, když asistovat, tak s kompletním servisem!
Jinak celé naše putování zvládla krásně a to jsme, prosím, najezdili přes 6000 km. A teď jedna velice důležitá věc! Byli jsme na výletě na ostrov Elba a na zpáteční cestě trajektem Iris znejistěla, pořád byla u Ládíka , lízala mu ruce a když jsem ho položila na sedačky, aby si odpočinul od vozíku, posadila se vedle něj jako sfinga. Mysleli jsme, že je nervózní z lodi, ale za dvě hodiny už měl Láďa silný záchvat a horečku přes 40°C. Celé dva dny, co se z toho vzpamatovával, se chodila jen venčit a napít, jinak ležela u jeho postele (no, chvílemi i v ní). Takže ta lidsko-psí telepatie asi přece jen existuje.
Chci ještě jednou poděkovat všem, bez kterých bychom naší černou princeznu neměli, sponzorovi - firmě Lokel, předvychovatelům a oběma Pirnerovým (na jejichž návštěvu se zas těšíme). Mějte se fajn všichni, lidičky i pejsci, zdraví Ládíkova "mamča".
Jana Maksoudová
