Naše Iris dorostla do seniorského věku
Naše Iris dorostla do seniorského věku.
Její role v naší rodině se tím také pozměnila. Má stále takovou štěněcí povahu, ale je již pomalejší klidnější a trochu i línější. Vycházíme jí v tom vstříc a respektujeme její změnu role. Je pro Majdu takovým tichým společníkem. Již nechodíme na nákupy ani do města, neupíráme jí ani pohlazení od členů rodiny a přátel, ale neznamená to, že by její výcvik ustoupil do pozadí a stal se z ní pes jako každý jiný. Stále má v podvědomí svou příslušnost ke mně a je věrná. Po všech těchto seniorských vyjímkách se vrací na své místo asistenčního psa s částečným ale všemi chápajícím pocitem viny s výrazem „...no co, vzdyť snad občas můžu...“
Zdá se nám, že si to zaslouží,občas zaštěká na ostatní psi, sežere v nestřeženém okamžiku švestky, jabka, šlupky od mrkve – s masem problém nemá, obejde ho a jde dál. To se ovšem s jabkem stát nemůže. I v zimě radostně najde „křížalu“ pod sněhem a snaží se být nenápadná a odnést si jí nepozorovaně do soukromí. Pokud se to nepodaří a narazí na někoho z dvojnožců, je vrcholně otrávená, jabko odloží z huby a otráveně odejde „...ach jo, zase jsou všude a zas otravujou s tou kázní...
Svou roli vždy plnila a plní, v naší početnější rodině byla spíš společníkem než pomocníkem, protoževzdycky byl někdo z nás poblíž, ale bez výcviku, který dostala by rodiče nebyli ,ani moje sestry ,schopny tak úzkého soužití v bytě celý rok.Její disciplinovanost jí pomohla zvládat cesty a početné návštěvy u nás doma. Do školy se nepodařilo Irču integrovat, ale to není její chyba, nepodařilo se to ani Madlence kvůli atmosféře ve třídě.
Často jsme hledali hranici mezi společností s kamarády, kteří ne vždy ve svém věku byli schopni pochopit, že se Irča nesmí hladit a litovali ji, a mezi splečností s Irčou, aby ona pak nebyla spíše barierou od druhých lidí, kteří se pak bali k nám přiblížit, aby neudělali něco špatně. Ale s rozvahou a určitou lehkostí se to většinou podařilo.
Stále otvírá dveře,lehne si na postel a prohřívá svaly,ale už se stane, že někdy třeba neposlechne a musíme povel opakovat. Stále čeká, když jsem ve škole, když odjedu někam, kam ona nemůže a s intenzivním vrtěním ocasu mě zase vítá.
I přes problémy s ušima, které jí provází, můj hlas stále slyší a poslechne :-)
MAJDA