My a Irča
Ještě do dubna nás bylo doma pět. Iris jsme přivezli k nám domů před Velikonocemi a zvykáme si ne sebe tedy zhruba dva měsíce. Na rozdíl od našich tří dcer a hlavně prostřední Madlenky, pro kterou je Irča její celoživotní sen, jsem nikdy netoužila po tom mít v bytě byť sebeúžasnějšího psa. Zvířata mám ráda, můj táta byl veterinář, ale současná situace nám nedala čas přemýšlet o tom jaké by to bylo a tak jsme se omezili na to, že plníme přání Madlenky, a to byla priorita. Teprve oznámení, že Irča jede k nám, v nás vyvolalo konkrétní myšlenky o konkrétní situaci... Protože jsme zvyklí, že život přináší situace, o kterých není možné dopředu příliš přemýšlet, ale prostě je vzít za své a pustit se do toho je intenzivně žít, dali jsme se do toho.
Irča je úžasný pes, který je pro Madlenku víc, než jsme si mohli představit a tak si samozřejmě získala i nás. Já jsem se musela zbavit obav, že výchova Irisy, čímž je i ve správnou chvíli na správném místě správně mířený trest, mě již zcela a to i na veřejnosti pasuje do pozice cholerické ženské, která si dovolí před zraky všech "milovníků" psů praštit jí přes zadek, když neposlouchá. K tomuto pro mne tak důležitému kroku mě přivedla až situace, kdy jsem si uvědomila, že mě neposlouchají ani děti ani pes.Tedy pud sebezáchovy. A rekla bych, že v tu chvíli si Irča uvědomila, že se její zraky mají upínat k Madlence. I naše Majda pochopila, že její vztah k ní musí vést přes jasné a zřetelné příkazy, důslednost a trpělivost.
Druhý krok pro mne obtížný bylo důsledné odhánění vrhajících se "pejskařů" po nás, respektive po Irče. Jakmile vidím toužebný pohled v očích protijdoucího rychle měním směr na protější chodník. Zákeřní jsou ti, u kterých to nepoznám. Ti potom uraženě odcházejí, co jsem to za ženskou, která nedovolí pohladit tak krásného a hodného psa. Ti skalní připojí poznámku, že to přece psovi neuškodí protože on to potřebuje... V této důslednosti nás drží zkušenost kam to vede, když polevíme, Irča je potom zmatená a roztržitá a kouká kde a kdy nás oblafnout.
Její kladný vztah k jídlu se projevuje jejím ranním úklidem po snídani pod stolem. Není v našich silách tomu zabránit, zvláště u naší nejmladší dcery, které je 6 let, ale i ve 12 a 13 letech s tím naše děvčata mají problémy. Koneckonců i my dospělí... Takže než odejdem do školy a do práce, je uklizeno. U jídla ale leží poslušně Madlence u židle.
Stálý boj s neprojevováním náklonosti k naší Iris vede stále nejmladší Dominika. Vysvětlování, že si musí Iris nejprve zvyknout na Madlenku je někdy stejně účinné jako kdybych chtěla Irču naučit číst. Ale i přesto vidíme pokrok.Iris perfektně Madlence otvírá dveře, stále lépe si zvyká jí podávat věci ze země, občas podává vše co nám spadne na zem, takže stále marně odhazujete nějakou věc na zem s myšlenkou ji uklidit později. V tom je Irča někdy velmi důsledná.
Cizího jídla se nedotkne a nežebrá, ale jedna věc je pro ni silnější, než ona sama. Třikrát našla jablko a dosáhla na něj. Dvakrát ho sežrala s výrazem v očích: až to sežeru udělejte co si zasloužim, ale aspoň počkejte až to sežeru... Jednou překročila svůj stín a donesla nám ho: našla jsem ho, nesu vám ho, ale aspoň kousek mi dejte, vidíte přece, co mě to stojí... Madlenka jablko od ní vzala a dala jí odměnou pár kousků.
Takže teď nás je šest a věříme, že s trpělivostí a důsledností to bude čím dál lepší.