Malé ohlédnutí za dalším rokem našeho společného života
Milé Pomocné Tlapky,
moc vás zdravíme a naší milou povinností je udělat malé ohlédnutí za dalším rokem našeho společného života. Opět mám na srdci docela dost věcí, které vám chci napsat, ale začneme pěkně od začátku.
Psaly jsme vám minulý rok na podzim zrovna, když tady byla moje kamarádka Barča Štěpánková z Pomocných Tlapek. Moc si rozumíme a obě holky mám strašně ráda. Barča i Elzinka mi přinesou do života vždycky spoustu pohody, radosti a energie. Elzinka je temperamentní a živé stvoření, stejně jako její panička. Zkrátka si myslím, že jste je dali dobře dohromady a moc hezky jim to spolu jde.
S Barčou bychom mohly povídat celé hodiny a pořád bychom neměly vyčerpaná témata. S oběma holkama si to moc užívám a jsem opravdu vděčná za naše přátelství. Vídáme se několikrát do roka na společných akcích na Moravě, kde Elzink a rozdává spoustu radosti i ostatním lidem. Při setkání s Barčou u nás doma jsem naši canisterapii s nadsázkou nazvala „ obložený chlebíček „. Dala jsem si každou fenku z jedné strany podél svého boku, takže to vypadalo celkem legračně. Já jsem si lehla na záda a snažila se obě dvě hladit – každou rukou jednu. Měla jsem to vlastně jako rehabilitaci, při které jsem trénovala natahování rukou a moc jsme se u toho všichni nasmáli. Celý večer jsme s Barčou propovídaly a společně koukaly na krásný romantický film Me before you. S Barčou jsme ještě strávily celé nedělní dopoledne. Elzinka se chovala vzorně i v kostele, kde jsme byly na mši svaté mezi spoustou dětí, ale ani to ji nerozhodilo. Je to moc šikovná psí slečna. Pak jsme se s Barčou a Elzou rozloučily. Zanedlouho potom jsme měli setkání v našem křesťanském společenství kousek od Frýdku-Místku. Barča s Elzou do společenství neodmyslitelně patří a já jsem moc ráda, že se můžeme vídat i tam. Irča s námi na tyto akce nejezdí, ale Elzinka ji tam výborně zastupuje. Mám obě holky opravdu moc ráda. Irča s Elzou spolu moc dobře vycházejí, jsou na sebe zvyklé a těšíme se, až zase s Bárou naplánujeme návštěvu u nás.
Před Vánocemi jsem samozřejmě nesměla vynechat koncert mé oblíbené hudební skupiny Čechomor, která k Tlapkám neodmyslitelně patří a přispívá na výcvik asistenčních psů. Minulý rok Čechomor zavítal opět k nám do Pardubic. Měli 30. výročí založení kapely a vystupovali společně s žesťovým orchestrem Kumpánovi muzikanti. Koncert se moc vydařil.Irisku jsem sice nechala doma, ale Tlapkám jsem dělala reklamu v jejich tričku. Podpisy zepředu jsem už na něm měla, tak se mi členové kapely podepsali na záda. A na závěr nechyběla ani společná fotografie. Samozřejmě jsme byli i pozdravit Pirnerovi u jejich stánku s reklamními předměty. Tentokrát jsme si nic nekoupili, protože ručně malované tašky od Katky Honlové už byly dávno vyprodané. Jdou rychle na odbyt a je po nich velká poptávka. Není divu, když jsou tak nádherné!
Společně s Irčou jsme prožili krásné pohodové Vánoce v kruhu rodiny i přátel. Ježíšek samozřejmě nezapomněl ani na Irisku a nadělil jí pořádnou porci ovocného salátu, který tak miluje. Dárek si samotřejmě musela rozbalit sama. Trhání papíru jí šlo dobře, zvláště když už podle vůně tušila, co se pod ním skrývá.
Všechny roky,kdy byla Irča v plné službě, byla mojí stoprocentní oporou , dodržovaly jsme všechna pravidlaý,co se týká venčení, krmení a poslušnosti . Od té doby, co je v psím důchodu, jí dávám volnost a užívá si naší zahrady naplno. Při svých pomalych obchůzkách mezi stromy, ji ještě stále jablka nenechávají chladnou a vzhledem k tomu, že se může vyvenčit na zahradě kdy chce, nesní jich málo. Z úklidu zahrady rodiče naopak příliš nejásají. O Vánocích si Irča při svých pochůzkách přilepšila na terase uloženou rybou , která čekala na vánoční návštěvy. Ty se ryby ovšem nedočkaly a Irča dělala jakože nic. Nechala tam pro jistotu jeden kousek na ochutnání. Když jsme při další rodinné návštěvě vyprávěli tuto veselou historku, Irča opět nepozorovaně odkryla šikovně pokličku z hrnce na terase a snědla hrnec rybí polévky, kterou babička přinesla pro nás. Tedy Vánoce jak mají být. Měli jsme obavu o její zdraví, ale nejevila jedinou známku toho, že by jí něco z vánočního menu nesedlo. Žaludek má ve velmi dobré kondici, vše bylo v naprostém pořádku. Apetit má stejný jako před mnoha lety.
Zimní prázdniny jsme prožili společně se setřenicemi a byla u nás i trocha sněhu. Vyrazili jsme tedy společně bobovat na nedaleký kopec. Irča hrozně chtěla jít s námi, což je v jejím věku opravdu obdivuhodné. Vždycky si říkám, že by jí mohlo být už zcela jedno, že někam odcházím. Ona je ale pořád připravená a vyčkává na povel. Vypadá to úplně jako by se mě ptala: „Tak co, Majdi? Dneska půjdeš někam i se mnou ? Nebo mám na tebe čekat na pelíšku a odpočívat?" Je to legrační a je vidět, jak je mi opravdu oddaná. Tohle byla krátká a nenároční procházka, tak jsme ji vzali s sebou. Nešla sice daleko, ale dali jsme jí vestičku, protože mně to dělá dobře a ona si připadá děsně důležitá. Jakmile jí vestu nasadíme, i ve svém věku stále ví, že je v práci. Velmi hezky chodí u vozíku a nehne se ode mne. Na kopci jsme jí dali na chvíli volno na proběhnutí, aby mohla pozorovat děti, jak sjíždějí kopec na bobech. Myslela jsem, že ve svém věku kopec už nevyběhne. Ona ale běhala jako blázen z kopce dolů a zase nahoru. Projevily se v ní tehdy všechny schopnosti asistenčního psa, protože pokaždé, když sestřenky sjely dolů na bobech, výskaly a křičely, ona prostě musela běžet za nimi a zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Přes její rozpaky,jsme jí i jednou svezli na bobech. Měla elánu na rozdávání a myslím, že s námi duchem omládla o několik let.
V březnu jsme oslavili už 14. společný rok – hrozně to letí! Jsem vám za Irču hrozně moc vděčná.
S Irčou občas chodíme na krátké procházky a moc se jí to líbí. Je obdivuhodné, že i přes její vysoký věk se mnou chce trávit spoustu času. Účastní se rodinných akcí, oslav a ráda se mnou jezdí i k babičce na chalupu nedaleko Pardubic. Jak už jsem se zmínila, moc ráda se velmi pomalým tempem prochází po naší zahradě. Dělá to pravidelně každý den a myslím, že chůze prospívá jejímu zdraví. Zjara k nám začala chodit jedna známá a několikrát s sebou vzala i svou dceru Bětku, která miluje psy. Bětka je z Irči vždy hrozně nadšená a společně se vždy spokojeně procházely po venku. Bětka se těšila vždy nejen na nás, ale i na to, že budou společně s Irčou chodit po zahradě. Irča je tedy stále velmi poslušná, mírná a citlivá nejen ke mně, ale i k malým dětem. Během jara měla maminka skoro dva měsíce nohu v sádře a musela jezdit na vozíku. Tenkrát byla Irča docela zmatená z toho, komu má asistovat a ke kterému vozíku si má lehnout. Začátkem dubna jsme byli na veletrhu For pets, který samozřejmě nemůžu vynechat. Vždy se mi tam moc líbí a ani letos tomu nebylo jinak .Do Prahy jsem vyrazila se svým strejdou a sestřenicí Katkou. Kromě prohlížení různých stánků se spoustou krásných věcí pro zvířata, jsme taky viděli hodně ukázek práce policejních a asistenčních psů z různých společností, přehlídku miniaturních koní, přednášku o chovu papoušků, dogdancig, agility a dokonce i králičí hop na závěr. Nejvíce se nám ale líbilo u stánku Pomocných Tlapek, kde jsme strávili více než dvě hodiny s Pirnerovými a Šulcovými. Pozdravila jsem i krásného chlupatého fešáka Doda, kterého měli Šulcovi tehdy v předvýchově. Pořádně jsme se pomazlili, Dodo mně umyl celý obličej. Cítila jsem se na chvíli jako v automatické myčce. S Lenkou jsme probraly všechny novinky v Pomocných Tlapkách a moc hezky jsme si popovídaly. Moje sestřenka Káťa ode mne ví, že psi označení vestou „ pes ve výcviku" nebo „asistenční pes" se hladit nemají. Proto se celou dobu raději mazlila s černou labradorkou Tenessie, která je vycvičená pro canisterapii a mazlení má tedy v popisu práce. Káťa si koupila od Pomocných Tlapek přívěsek, který moc ráda nosí a říká, že se jí moc líbilo hlavně u toho stánku, kde byla „Irisčina rodina" – Pirnerovi. Na závěr setkání jsem si udělala fotku s Lenkou a Dodánkem na památku. „Doufám, že budeš mít skvělého a milujícího páníčka a bude se ti v životě dařit, Dodo!" Dodánek mi dal ještě velkou pusu na rozloučenou a odjeli jsme z veletrhu. Všichni nadšení a spokojení. Příští rok bych určitě jela ráda zase. Je to skvělá příležitost k tomu alespoň chvíli pobýt a popovídat s lidmi z Tlapek.
Začátkem července jsem dostala zprávu od Lenky Šulcové,že by mohli ke mně přijet s černou labradorkou Bibinkou, kterou mají v předvýchově od května tohoto roku. My už jsme za Šulcovými byli v Praze několikrát, tak teď si udělaly Lenka s Bibi krásný výlet k nám domů. Bibi se projela vlakem a autobusem, zvládla to na jedničku. Koupila jsem Bibi kousací hračku, kterou hned s radostí vyzkoušela. Pozdravila i naši suchozemskou želvu, která je v ohradě na zahradě. Bibi je zvídavé a temperamentní štěně a na želvu reagovala trochu legračně. Docela rychle se přiblížila čumákem k ohradě, že se podívá, co tam je zajímavého. Když želva vystrčila hlavu, Bibi se trochu lekla, couvla a už si želvy raději nevšímala. S Lenkou jsme strávily krásné chvíle plné pohody, radosti a štěstí. Já jsem jí moc vděčná za to, že přijela. Byla to moc milá návštěva. Viděly jsme se asi dva dny po mém svátku, takže jsem dostala od holek dárek ve formě návštěvy, za kterou moc děkuji. Lenka přivezla výborné pamlsky pro Irču, moc jí chutnaly. Bibinky si Irča ale moc nevšímala, přece jenom už má ráda klid a pohodu na pelíšku. Pár společných fotek i s Iriskou jsme si ale udělat zvládly. Byl to nádherný den, na který budu ještě dlouho vzpomínat.
Letní dny byly horké, takže jsme nic moc dalšího s Irčou nepodnikali, abychom ji nepřetěžovali. Jeden den, když přestala být velká vedra, plánovali jsme vyrazit za babičkou na chalupu na nedělní odpoledne. Já myslela, že Irču s sebou brát nebudu a bude raději odpočívat doma. Spletla jsem se. Tak moc chtěla jet a být se mnou, že jsme ji nakonec s sebou vzali. Má v sobě tolik elánu a je vždy tak nadšená, když může se mnou někam jít! Fascinuje mě to. Normálně vestičku nenosí, ale občas jí ji ještě dáváme. Mně to dělá radost a ona si připadá děsně důležitá. Opravdu na své životní poslání nezapomněla a pokaždé, když má vestičku, nehne se ode mne. Strávili jsme krásné nedělní odpoledne u babičky a ona stále věrně seděla u vozíku a dělala všechno tak, jak to správný asistent dělat má. Když jsme přijeli domů, tatínek jí zapomněl sundat vestu a divil se, proč se mnou všude tak zodpovědně chodí. Řekla jsem mu, že dokud jí vestu nesundá, bude za mnou Irča chodit pořád. A opravdu! Jakmile jí tatínek vestu sundal, namířila si to rovnou na pelíšek. Když vestu měla, chodila všude poslušně za mnou. Jsem na ni opravdu hrdá. Elánu má dost, zdraví taky, chuť k jídlu jí rozhodně nechybí. Zanedlouho budeme slavit její šestnácté narozeniny. Je to naše borka seniorka! Mám ji moc ráda a vám všem za ni moc děkuju!
Srdečně zdraví do Plzně
Majda a Irča Demlovy
