S budoucím asisťákem za kulturou
Jedna z našich prázdninových cest vedla na Vysočinu, a protože byl krásný letní den, rozhodli jsme se zpestřit si cestu zastávkou na nějakém hezkém místě. Volba padla na hrad Lipnici, nedalekou zajížďku z Humpolce. Je to poměrně impozantní komplex přímo ve stejnojmenném městečku. Hned u vstupu je snad na každé informační tabuli zároveň nápis, že psi do objektu nesmí. Přesto jsme do pokladny zamířili i s Inou a slušně oznámili, že si přejeme, aby nás při prohlídce doprovázela. Pán v pokladně (možná kastelán hradu) nejprve lehce namítal, že tu nemají dobrou zkušenost ani s asistenčními psy – ten poslední před 2 roky nechal na nádvoří „pesemesku". Ale nakonec jsme získali svolení, a tak jsme si mohli hrad prolézt i s Inou. Na závěr jsme se ještě přidali ke skupině turistů, abychom si vyslechli stručný výklad o historii hradu. Při odchodu nám mladá průvodkyně popřála s úsměvem krásný den, takže věříme, že naše návštěva s poslušnou Inou trochu poopravila zdejší nepříliš dobrou reputaci asistenčních psů.
Protože jsme na Vysočině pobývali v době tradičního folkového festivalu Prázdniny v Telči, bylo jasné, že si nenecháme ujít alespoň jeden koncert v kouzelné atmosféře nádvoří telčského zámku. Do Telče jsme vyrazili už odpoledne, abychom stihli i prohlídku interiéru zámku. Při vstupu do areálu jsme se nejdřív znovu setkali s odmítavým postojem – „Vyloučeno, psi do zámku nesmí." Takže znovu vysvětlování, že se jedná o budoucího asistenčního psa. Teprve po dotazu u někoho kompetentnějšího dostáváme povolení a jdeme si koupit vstupenky na prohlídku – to už bez problému. Zařazujeme se do malé skupinky turistů a procházíme prohlídkovou trasou – Ina šlape poslušně dle pokynů jen po červených kobercích a nechává ji v klidu i lovecký sál plný trofejí (vždyť se tam nic nehýbalo a nebylo to cítit!), i sál s postavami v brnění. Na konci prohlídky obdiv a pochvala od mladé průvodkyně, jak to Ina vydržela a byla po celou dobu hodná. Škoda, že je v interiérech zámku zákaz focení – Ina by se v těch krásných prostorách určitě vyjímala!
Na večerní koncert se už dostáváme i s Inou úplně bez problému – při kontrole lístků se setkáváme s informovanou dívkou („Jé, budeme tu mít asisťáka!"). Během koncertu Ina pospává, jen ji zpočátku vždy vytrhne vydatný potlesk – časem si ale zvykla i na to.
Naše zkušenosti ukázaly, že slušné vystupování s vychovaným psem dokáže pozměnit prvotně negativní postoj některých lidí vůči psům. Přejeme všem, aby měli spoustu hezkých zážitků se svým čtyřnohým doprovodem jako my s Inou.
Jana a Jirka
