Foxy – asistenční pes záchranář

Každý to známe. Převážnou část běžného pracovního týdně nám tvoří rutina. O to více, pokud pracujete z domova, tak jako nyní já. A to nemluvíme o tom, že je za oknem zima, respektive v posledních letech spíše studená plískanice.

A Foxy mě, jako správný asistenční pes, tou každodenní rutinou provází. Jelikož dobře víme že udržování „asistenční“ kondice je věc důležitá, a sama z nebe nespadne, kromě obvyklé každodenní práce spočívající zejména v podávání spadlých věcí, bačkor a práci „dveřníka“ se snažíme trénovat z mého pohledu věc skoro nejdůležitější, podávání telefonu. A pokud je někde zapomenutý, také jeho hledání. A že se cvičení spojené s inteligencí Foxy vyplatilo se před nedávnem ukázalo.

Že život přináší nejroztodivnější situace, které nás z té běžné rutiny vytrhnou, to je známá věc. Ty nepříjemné bohužel nevyjímaje. A právě v jedné takové, velmi nepříjemné chvíli se ukázala přítomnost chytré asistentky klíčovou.
Byl to takový obyčejný den, ráno všichni odešli do práce a do školy. Já zůstal doma s Foxy jako jindy sám, a u pracovního stolu bez jakýchkoliv problémů „předstíral pracovní zápal“. A pak, z čista jasna, bez varování, přišel extrémně silný spasmus (křeč) který mne téměř vyhodil z vozíku. Zůstal jsem na vlásku viset bokem za tvář na stole, nohy zkroucené pod vozíkem, který jsem jednou rukou tak tak držel zápěstím za obruč aby neujel. Situace byla vskutku na hraně, nestabilní, každý pohyb hrozil nekontrolovaným pádem s reálnou hrozbou zlomenin, raději ani nemyslet.
Bylo brzké dopoledne, pohoda se v mžiku změnila dá se říci v horor. Nikde nikdo, o patro výš sice bydlí mamka, ale domácí telefon byl nedosažitelný, mobil – v tu chvíli - Bůh ví kde, snad pověšen v obalu na vozíku, nebo někde položený? V tu chvíli nevíte, nerozhlédnete se. Kluci se jako první vrátí ze školy za tři, čtyři hodiny. Takže co v takovou chvíli dělat? Vydržím to „uviset“ než někdo přijde domů? Asi těžko….

Zatímco jsem zvažoval možnosti, vede mě už seděla naše černá chlupatá pomocnice Foxy, její pronikavá chytrá očka na mě visela, a viditelně čekala na nějaké naznačení, jak by mi mohla pomoci. Takovou situaci jsme ale nikdy necvičili – trénované podání čehokoliv standardně (převážně odněkud ze stolu) do ruky na klín nebylo možné, situace byla vlastně opačná. Navíc, jakékoliv drcnutí také hrozilo mým pádem.

Bylo zajímavé, že Foxy ihned věděla, že je něco jinak, a špatně. Bylo to i na ní vidět. Jedinou možností pro přivolání pomoci bylo nalezení mobilu a jeho podání – přistrčení do malého prostoru na stole u hlavy. A pak pravděpodobně jeden pokus na to abych naslepo vytočil první uložené číslo. Prozřetelně číslo mé ženy.

Foxy předvedla neuvěřitelnou šikovnost a také vynalézavost. Nejprve našla a z obalu vyprostila mobil zapadlý někde v tašce na vozíku, načež se mi ho snažila, tak jako vždy podat na klín. Naštěstí rychle přišla na to že tudy cesta nevede, načež se jí opravdu podařilo doslova vymyslet způsob jak mi mobil podat a přistrčit do potřebné polohy. Dodnes vlastně nechápu jak to udělala, protože musela vyskočit, opřít se o stůl natáhnout se a najít místo jak bylo potřeba. A to tak, aby mne přitom neshodila. Naštěstí dobře ví co znamená „opatrně“. Nakonec pochopila i to, že je třeba mobil ještě trochu přistrčit. Spotřebovala na to několik pokusů, přičemž mě překvapila i vytrvalost s jakou se snažila svůj úkol splnit.

Pak již stačilo „jen“ naslepo vytočit číslo mé ženy, čímž byla záchranná mise zdárně odstartována. Výsledkem bylo, že se u mě pomoc vbrzku objevila. Nejšťastnější asi byla Foxy, protože tak nějak vytušila že je opravdová hvězda.

Tato situace krásně ilustruje, jak nezastupitelné místo asistenční psi mají, i když to na první pohled veřejnost nemusí vnímat. Když pak občas zaslechnu poznámku: „Vždyť přece jenom chodí u vozíku…“, myslím si své.