Rekondice v Třemošné 2011

Už ani nevím, který měsíc nebo den jsme se zúčastnili rekondic s naším věrným asistentem Flexi. Ne že by se na něco takového dalo snadno zapomenout, ale to co mi uvízlo v paměti je zkrátka poněkud jiného charakteru. Rekondice v Třemošné jsou především o psech a o přátelství. Pro ty co nejsou zasvěceni se da toto setkání souhrnně popsat, jako zkouška dovedností které vštípila společnost Pomocné tlapky asistenčním psům. Věřte mi, že je toho opravdu hodně co takový pes dokáže a právě tyto zážitky se mi usadily v paměti natolik, že by byla škoda o nich nevyprávět.

Jak již bylo řečeno, sjeli se zde vozíčkáři a jejich pejsci společně s doprovody snad z celého světa. Někteří až z Dubaje. Těmito slovy srdečně zdravím Sašu a jejího manžela, který pochází ze země, kde vládnou písečné duny a velbloudi jsou víc než jen zvíře v zoologické zahradě. Bazill samozřejmě není z Dubaje, ale stejně jako jeho jméno tak i jeho rodiště je pro mě natolik vzdálené, že si netroufám ho správně vyslovit či napsat. I přesto nelze zapomenout na jeho večerní vyprávění o své zemi, starobylých pevnostech, místních zvycích a zvířatech. Jeho žena Saša přijela s pejskem jménem Axa. Také paní Dočkalíková a její přítel přivedli jednoho z pěti asistentů jménem Nik. Dále pak Dana s vlasy v barvě ohně se svoji Maminkou a fenkou Ebi. Také rodina Pavlíčkoých s Ájou a naše maličkost Stanislav a Simona Kadlecovi s asistentem Flexi.

Musím naznat, že letošní rekondice byli pro mě obzvláště nabyté na zážitky. Seznámení se s problémy z typických dnů běžného vozíčkáře je pro mě jako pro "zdravoucha" vždy zdrojem poučení. Tak třeba Saša, která se potkala s úřednicí, která preferuje křik namísto klidného rozhovoru ve věci přístupu asistenčních psů na úřad. Zde bych doporučil trpělivost, protože každé omezení se lépe zvládá s chladnou hlavou. Je dobré nechat takovou úřednici vykřičet a pokusit se ji klidným hlasem či sedativy zklidnit. Ideální pro takovéto příležitosti je tzv. foukačka, snadno se ovládá a třeba indiánům se při lovu velmi osvědčila. S vozíčkářkou Danou jsme probrali politiku. V minulém režimu ji klasifikovali jako nesvéprávnou a v současné době studuje vysokou školu. Ono zdání někdy klame i její maminka se ve svých letech pustila do studia a je vidět že svoji pílí a vzájemnou pomocí se dají i hory přenášet.

Můj největší zážitek mi ale umožnil Jirka. Je to chlap na správném místě a jako cvičitel odvádí skvělou práci. Během prověřování asistenčních psů se provádí něco jako pozorování při práci. Zavolá se do místnosti klient a ten dává všední povely svému psu či fence přičemž jej pozoruje cvičitel, čímž získává celkový dojem ze soužití psa a klienta. No a právě před tímto okamžikem jsem se zeptal, zda můžu během této činnosti zůstat v místnosti s tím, že jsem slíbil, že budu potichu jako pěna. No řeknu vám, že to co jsem viděl, nikde jinde nenajdete. Jako první si vybavuji Sašu s Axou, až tady jsem pochopil, proč cvičitelé dělají pohovor se psem a klientem- jinými slovy, aktivní pes k aktivním lidem. Saša a Bazill jsou mladí lidé a Axa je zvíře pohybující se nadzvukovou rychlostí. Je velmi těžké ji spatřit, protože pokud něco zrovna podává, vidíte ji rozmazaně.. Na povel podej propisku se Axa rozběhla, sebrala věc ze země a i s návratem to dělalo 0.07 vteřiny. Každý povel byl vykonán s radostí a v čase, který odpovídá mládí a nadšení. To Dana s fenkou Ebi se prezentovali ve znamení klidu a rozvahy je vidět, že pes který chodí s paničkou na vysokou školu, si odnáší mnoho poučení a povel který obdrží, vykoná a ledovým klidem a rozvahou. Naše Flexi je případ sám pro sebe a je to také jediný pomocník kde vidím tak trochu do zákulisí. Zbývá ji rok do konce služby a tomu odpovídá i aktivita. Ne že by se nějak ploužila to ne, ale někdy se rozjede až na potřetí ani ne tak pro to že se ji nechce, ale spíš že si tak nějak říká "opravdu to potřebuješ podat ode mě, když tu máš manžela" Flexi nám totiž za ta léta věrné služby natolik zmoudřela, že se řídí heslem, dvakrát měř a jednou řež. Ačkoli raplovat po místnosti ji nedělá problémy. Pan Pavlíček se synem a jejich Ája odvedli rovněž slušný výkon. Je vidět, že stres z toho zda se zadaný povel povede, se přenáší především na klienty, psům je zjevně jedno zda to co dělají denně, provádí v obchoďáku, doma nebo na rekondicích. Byl jsem unesen výkonem všech asistenčních psů a i když si myslím, že nelze říci, který pes je nejlepší musím zde vyzdvihnout Nika od paní Dočkalíkové. Mimo standartní povely si ani sám cvičitel Jirka nevzpomněl na povel, který se Mik naučil a to přivolat pomoc. Vážení vidět psa jak běží pro pomoc, když panička simuluje hrozící pád z vozíku je takřka nepopsatelné. Ještě teď mi běhá mráz po zádech a derou se mi slzy do očí, když si vzpomenu, jak Nik vyváděl, aby upozornil na hrozící nebezpečí. Je opravdu obohacující dostat se mezi partu tak skvělých lidí a sledovat je tak nějak pod drobnohledem jejich běžného života. Jak je vidět člověk opravdu nepotřebuje miliony a vilu na Bahamách aby si uvědomil jak je bohatý. Postačí, když znáte pár lidí, kteří cvičí asistenční psy pro vozíčkáře, a máte možnost si vyslechnout, jak se jim do života promítá pomoc od těchto němých tváří.

Někdy se potkávám s lidmi, kteří věří, že zvířata nejsou inteligentní, ale už samotné takové tvrzení svědčí spíše o opaku a to co jsem viděl a zažil v Třemošné, na rekondicích, mě jen utvrzuje v tom, že i když společnost Pomocných tlapek bojuje s mnoha obtížemi a občas ani neví kde jim Hanka Pirnerová( šéfová tlapek pozn. autora) stojí, odvádí skvělou prací za které, jsme jim všichni po právu vděčni.

s pozdravem a přáním hezkého dne Stanislav Kadlec