Julie Janická - dopis

Ahoj,

zdravím Vás všechny z Karviné.

Jmenuji se Julie Janická. Jsem 38 letá dystrofička (pro ty, co neví o co jde - je to hnusná, zákeřná nemoc, která napadá svalovou hmotu a svaly tak pomalu ochabují, umírají), dost se mi to zhoršuje a ve všem jsem jako mimčo odkázaná na péči druhé osoby. Žiji jen s 61.letou maminkou a přítele mám ze Zlína.

Mám ráda lidi, společnost, ráda se směji. Pokud to jde a mám s kým, ráda cestuji. V celku jsem všestranná. Baví mě technika - práce na PC. Dříve, když jsem to ještě zvládala fyzicky (ruce) jsem malovala miniaturní krajinky. Mám ráda hudbu, kino, divadlo, výstavy, ale ze všeho nejvíc miluji zvířata. Kdyby to jen šlo, asi bych doma měla malou ZOO. A tak sleduji aspoň v TV všechny dokumentární filmy o přírodě.

Před několika lety jsem viděla krásný americký dokument o těžce tělesně postiženém chlapci a jeho pomocníkovi labradorském retrívru. Vždycky jsem toužila po pejskovi, ale že by mi dokázal pomáhat takovým způsobem, to mě nenapadlo. Pídila jsem se tedy dlouho po tom, jest-li je u nás v ČR někdo, kdo tento výcvik zajišťuje a také sponzoruje, protože bych na to neměla. Ale bohužel, nic jsem nezjistila a všude se setkala jen s údivem, co bych ještě nechtěla. Pomalu jsem to tedy vzdala a s přítelem se rozhodla, že si koupíme štěně a pokusíme se sami vychovat ho.

Jenže osud tomu chtěl jinak. Na podzim jsme navštívili Rehaprotex v Brně, ale mohli jsme jen ve čtvrtek a ne v pátek jako každý rok, což bylo dobře. Zkoušela jsem si mechanický vozík a najednou mi zezadu pod paži strčil hlavu krásný, zlatý retrívr a hned mě pusinkoval a chtěl se kamarádit. To bylo něco pro mě! Dokonce mi podával propisku, která mi spadla na zem. Moc se mi to líbilo a jeho panička (také na vozíčku) mi řekla, že se jmenuje Ezro. Když jsem jí řekla, že bych moc chtěla taky takového pejska, ale nevím o nikom, kdo by je cvičil a pak nemám ani tolik peněz, poslala mne k Pomocným tlapkám. Ona ho má také od nich.

Vydali jsme se tedy na místo, kde byly Pomocné tlapky. Pouze tento jediný den. Paní Hanka Pirnerová mě vyslechla a trpělivě mi vše vysvětlila a dala nám prospekty. Koupili jsme odznáčky a vyslechli si přednášku od cvičitele pana Jirky Tomášů a viděli na živo pár ukázek, co takový pejsek dokáže. Také nám pustili videokazetu. Byla jsem nadšená a zároveň smutná, že už jsem takového pejska mohla mít, kdybych o Pomocných tlapkách věděla dřív. Hned jsem šla za Hankou, že mám opravdu zájem a abychom to urychlily aspoň trošku, ať mi hned pošle ten formulář. Dala jsem jí vizitku a od té doby jsem netrpělivě čekala.

Už tam jsem ze všech těch lidí, kteří se dali na tento nelehký úkol měla velmi dobrý pocit. Hanka vše poslala, jak slíbila. Vyplnila jsem tedy první dotazník a poslala zpět. Opět čekání na druhý, pokud projdu prvním. Přišel druhý-podrobnější, kde museli písemně souhlasit ti, kteří budou zajišťovat okolo pejska vše, co já nezvládnu. Také jsem potřebovala dvě fotky na průkazku. Vše jsme splnili, vypsali a poslali a tak jsem se stala oficiálně čekatelkou na asistenčního psa.

Koncem ledna mi přišla pozvánka na 24. březen do bezbariérového penziónu Exodus v Třemošné u Plzně. Z Karviné je to pořádná dálka, ale když člověk něco opravdu chce, je ochoten pro to i něco udělat. Protože mám v Praze strejdu Aleše Nekolu, který nás s přítelem mile a nezištně přijal na dvě noci pod svou střechu, spojila jsem si to s výletem. Přítel si vzal volno a vyrazili jsme už v pátek 22.3. Když už jsme museli jet takový kus cesty (samozřejmě autem, vlakem by to bylo příliš složité a pro oba namáhavé), tak jsme to spojili a navštívili rodinu. Moje neteř má osmiměsíční miminko, holčičku Kristýnku a na tu jsem se moc těšila.

Do Exodusu jsme dorazili v neděli ve 12.30h a pozvaná jsem byla na 13h. Takže jsme to krásně stihli. Telefonicky jsem nám zajistila nocleh z neděle na pondělí, proto jsem byla v klidu. Měli jsme absolvovat pohovor s fyzioterapeutkou, psychologem, cvičiteli psů a s vedoucí "tlapek". Bylo tam hodně lidí a k mé velké radosti i pár pejsků. Po přivítání a domluvě s Hankou jsme se ubytovali v krásném, prostorném pokoji zcela přizpůsobeném pro vozíčkáře. Všude madla, prostorná koupelna s WC. Prostě paráda.

Výtahem jsme se vrátili k recepci, kde se vše odehrávalo. Hned mě uvítal Ben, nádherný labradorský retrívr (poznala jsem jej na Rehaprotexu) a měl radost, že mě vidí. Už měl novou paničku p. Jarku. Mazlila jsem se s pejsky a čekala kdy na mě přijde řada. Začínala jsem u Martiny (fyzioterapeutky), má zlatého retrívra Arta a tam jsem se najednou rozbrečela. Snad z radosti, že se to konečně opravdu děje a můj sen o psím kamarádovi se začíná plnit, možná od nervů - ze strachu, že neprojdu, nesplním všechny podmínky.

Naštěstí procházela Hanka a protože je to opravdu báječná holka, hned věděla, jak na mě a dobrým způsobem a s humorem mě uklidnila. Pak už vše probíhalo jako po másle. Po Martině jsem šla za Hankou, kde byla jeątě jedna další paní a dvě černé labradorky od Hanky. Samozřejmě jsme se pomazlily. Mirek (můj přítel) a Petr (Hančin manžel) odešli a my ženy zůstaly samy. Hodně jsme se nasmály a povídaly si. Hanka mi pak řekla, že jsem právě prošla povídání s psychologem. Bylo to velmi chytré a pro mne pomocné.

Potom jsem si povídala s p. Olgou a Jirkou Tomášů, cvičiteli pejsků. Chtěli vědět, co bych nejvíc potřebovala, v čem mi může pejsek pomoci. Vysvětlili mi, co jde a co nejde , prostě jsme to důkladně probrali, aby věděli, co toho mého pejska mají naučit. Také jsem se dozvěděla, že to není tak jednoduché. Nejdřív musí vybrat opravdu toho pravého, aby se ke mně povahově hodil a také, aby zvládal fyzicky i psychicky to, co po něm potřebuji a co se od něj očekává. Jelikož jsme tam spali, zůstala jsem jako poslední. Všichni pracovníci Tlapek odešli na poradu a já jsem se mazlila s pejsky (nejvíc se zlatou labradorkou Monikou - byla báječná) a bavila se s malou Hančinou dcerkou Haničkou. Když skončili poradu, ještě jsme si chvilku povídali. A stejně pak, když už všichni odjeli, Hanka s Petrem a Haničkou ještě zůstali a moc pěkně jsme spolu strávili zbytek dne.

Večer, když jsme zůstali sami a s námi jen recepční, byli jsme opravdu rádi, že jsme do toho šli. Jsou to všechno moc bezva lidé, já je moc obdivuji. Díky nim můj život dostává úplně jiný smysl. Vzdali se soukromí, pohodlí a je vidět, že je pro ně velmi důležité pomáhat nám všem. Ze všeho nejhlouběji ve mně zůstal pocit, který jsem měla, když jsem byla na po hovoru s manželi Tomášů a přišel ke mně Ben. Viděl, že se mu nemůžu věnovat, tak si lehl pod stůl ke mně a hlavičku mi položil na nohu. Usnul a normálně chrupkal. Pro mne to byla pocta a měla jsem báječný pocit bezpečí a něhy zároveň.

Vím, že se můj život zcela změní. Pokud budu mít pejska, už nikdy nebudu sama. Nebudu se bát chodit sama ven - nebudu sama! Bude tu jen pro mne, 24hodin denně připraven mi pomoci. Bez platu, nezištný, vždy s ochotou a radostí! Pejsek mi podá vše, co budu potřebovat, zvedne mi ruku na vozík, přivolá pomoc - vzbudí mamku nebo přítele, přijde se pomazlit, když uvidí, že jsem smutná - prostě bude mi oporou a já se už teď na něj moc těším.

Doufám, že všechno dobře dopadne, najde se vhodný pejsek a také potřebné peníze pro jeho výcvik.

Vaše Julie Janická