Měsíc s asisťákem Fandou
menu

Měsíc s asisťákem Fandou

Milí tlapáci,

ož to bel měsíc, co sem verazel k mýmu novymu pánečkovi. Netošel sem, že se o teho krásnyho hradu mloví jinó řečó, než su zveklé, ale jak možete posódit, já so očenlivej. Čekalo mě toť plno novéch zážetků. Poznal sem dva malý, někde troško ořvaný človíčke. Pré só to vnóčci mýho pánečka, tak sem si je očochal a oblézl, abe o mně věděle. Take toť mám dva nový chlopatý kočečí kámoše. Kocór se přede mnó většinó schovává, sečí, nebo otiká, ale to se srovná. Ovšem, co si ta drohá kočka dovoloje, to je vrchol. Přešla dom, zbóchala ňáký granule a lehla si do mýho pelecho. Šel jsem jo očochat, ale zasečela na mě, že jo mám nechat bet, tož sem si radši lehl vedle.

S pánečkem chodíme na procházke do dědine na pivo, na hřiště, ale take k rebníko. Jednó sme tam bele aji s nějakyma dlóhyma klackama. Na nich bele jakýse šňůrke na konco s háčkama. Na te dale žížale a kópale je v tym rebníko. Já sem samozřejmě do vode nesměl. Sem tam to z vode vetáhle a místo žížale se na háčko třepala reba. Asi ňáký kózlo.

Take sme jele e s těma prckama kamsi na lóko, kde rostle samý fialový kvítka a pořád se tam fotile. Mě k temu nutile take, naštěstí ne tolek. Každé téden sme na fotbalo, páneček je totiž jakési funkcionář. To je vám prča. Hromada ledí pobíhá po hřišťo a honí se za mičudó. Sem tam se zaradojó, křečijó gól a kdež to skončí, do všeci na pivo.

Naštívile sme aji zoologickó v Lešné, doposaváď sem znal jen to plzeňskó.

No a jináč samozřejmě pánečkovi furt něco padá, tož mu to mosim podat, nebo chce otvírat a zavírat dveře, prostě pořád něco.

Tož to je zatím asi všecko, co sem chtěl.

Fanda a páneček Petr.