Příběh mého Falca bohužel nebyl nekonečný
menu

Příběh mého Falca bohužel nebyl nekonečný

Můj milovaný kamaráde, ani nevíš, jak strašně jsem si přála, abych ti nikdy tyhle řádky nemusela psát. Ten tolik obávaný čas přišel a jediné co už můžu dělat je napsat ti tenhle dopis na tvou poslední a doufám pro tebe co nejkrásnější cestu... Dnes je to třetí den, co tvoje velké a statečné srdíčko dotlouklo...

Blonďáčku můj zlatý, věr, že rozhodnutí nechat tě navždy odejít bylo zatím to nejtěžší v mém životě, které jsem musela udělat... Zatím píšu proto, že život je někdy hodně těžký a nikdy nevím, jaká rozhodnutí mě ještě čekají. Vždy jsem se chodila radit s tebou. Víš, život má vše přesně načasované a tak nyní už pro mne přišel ten čas naučit se rozhodovat bez tebe a pro tebe ten čas jít. Máš ohromnou zásluhu na tom, že jsem se stala dospělou. Nyní to tak cítím právě i proto, že jsem sebrala odvahu udělat ve svém životě opravdu první těžké rozhodnutí. Rozhodnutí hodné jen zralého dospělého člověka... Musela jsem rozhodnout o tvém životě za tebe. Věř mi, chlupáčku můj, že kdybys se mnou mohl zůstat jen o vteřinu déle, zůstal bys. Těch x bezesných nocí, když jsem přemýšlela jak ti ještě pomoci, všechny ty cesty do Plzně za panem doktorem... Nelituji ani jediné vteřiny a vím, že jsem udělala pro tebe maximum stejně jako tys celou tu dobu dělal pro mě.

Čtvrtek 28. 7. 2016 bude den, který bude navždycky zapsán v mém kalendáři černým písmem. Oba jsme už od rána věděli, že je to ten náš úplně poslední společný den a že nás čeká úplně poslední společná cesta za panem doktorem do Plzně. Vždy, když jsme tam spolu jeli, přála jsem si, abychom tam byli co nejrychleji a já si tě zase veselého mohla odvézt domů. Nyní jsem měla pocit, že ta cesta je nekonečná a svým způsobem jsem si to i přála, ale zároveň jsem věděla, že jsem jediná, kdo ti může pomoci, abys mohl být zase veselý i když už beze mne, ale se spoustou psích kamarádů tam, kam já už za tebou nemůžu. Byla jsem s tebou, kamaráde. Do poslední vteřiny, dokud jsem s tebou být mohla. Věřím a vím, že jsi to vnímal. Byl jsi totiž neskutečně citlivý a empatický tvor. Nikdy nezapomenu tvůj výraz, než jsem panu doktorovi dala svolení, aby ti pomohl. Nebylo ti dobře, ale tvé oči se stále usmívaly. Byl jsi výjimečně silný. Dala jsem ti pusinku na cestu a za vše ti poděkovala. Děkuji ti, že jsi mi svou sílu předal. Věř mi, že nyní jí opravdu potřebuji víc než kdy jindy.

Já teď sedím za počítačem, hrozně mě to bolí, tečou mi slzy po tváři, ale věřím, že tebe už nebolí nic. Vždy, když jsi viděl slzy na mé tváři, přišel jsi za mnou, dal mi hlavu do klína nebo dělal různé ,,šaškárny", abys mě rozveselil. Teď mi tu chybíš... Moc mi chybíš. Do tvého hebkého, voňavého kožíšku jsem vyplakala tolik slz a ty jsi mě pořád stejně miloval. Teď mám v ruce už jen kapesník...

Vím, že jsi neměl moc rád, když jsem seděla za počítačem. Mnohem raději jsi byl, když jsem s tebou šla ven na procházku do parku. Vždy, když jsem něco psala, šťouchal si mě čumáčkem do rukou na klávesnici a dožadoval jsi se mé pozornosti a pro mne bylo vždy potěšením ti jí dát. Věděl jsi, že ve stole na kterém mám počítač, byl i náš ,,kouzelný" šuplík s piškoty. Dovedl jsi dělat doslova psí kusy, jen abych ti ten piškotek dala. Strkal jsi do mě čumáčkem, stavěl jsi se na zadní a přední tlapky jsi mi dával na klín. Pojmenovala jsem tuhle tvou pózu ,,lední medvídek." Vypadal jsi vážně tak, víš. I díky barvě tvého kožíšku. Když na mě nezabral ani ,,lední medvídek" začal jsi mi k počítači snášet různé předměty z bytu. Věděl jsi, že za to dostáváš piškotky. No a já potom měla u počítače třeba jednu botu, utěrku, ovladač od televize, který pak nikdo nemohl najít, protože ho nenapadlo, že je u mě v pokoji, když televize je v obýváku a tak. Dokázal jsi mne vážně rozesmát i dojmout, sluníčko moje.

Provázel jsi mne životem v opravdu zásadních momentech. Pamatuješ, jak jsme spolu šli poprvé do školy? Ještě na základku? Byl jsi jediný asistenční pes tehdy ještě v Karlových Varech. Nikdo nechápal pojem ,,pes ve škole". Možná byli i tací, kteří si ťukali na čelo. Jenže nám to bylo úplně fuk. Zvládli jsme to spolu a všechny přesvědčili o tom, že je to přece úplně normální. Nakonec každý ,,roztál" a zamiloval si tě, protože to ani jinak nešlo. Byl jsi rád středem pozornosti, mezi lidmi, miloval jsi lidi a oni milovali tebe. Byli jsme společně silný tým a ty jsi byl tak hrdý, že mě můžeš do školy doprovázet. Každé ráno jsi dostlal svou vestičku, obojek a natěšený na další školní den jsi skočil do auta. Nutno dodat, že já tak natěšená do školy jako ty už nebyla.  Ale tvůj úsměv mi náladu vždy zlepšil. Tvé nadšení když jsi ve škole všechny vítal, bylo fakt nakažlivé. Byl jsi takový můj věčně vysmátý ,,hippík". Měl si rád vždycky a všechny. Měl si rád dokonce na všech školách i ty co mě ,,mučili" s matikou, což nechápu.  Na všech školách ano. Protože my jsme spolu chodili nejen na základku, ale i na střední. Stejně nikdo neměl lepší úkryt na taháky než já. Vždy na test jsem ti šoupla tahák pod tvou pracovní vestičku, pamatuješ?  I ta otravná škola s tebou byla hezčí. Ale běda mi, když jsem někdy v týdnu byla nemocná nebo prostě nešla do školy z jiného důvodu. Ten tvůj znuděný výraz, že nevstávám v 6 ráno, byl ,,za všechny prachy".

Nesnášel jsi nudu, stejně jako nudu nesnáším já. Byl jsi prostě parťák do nepohody a akční pes, žádný líný gaučák a tak jsme spolu stále něco vymýšleli, abychom měli krásný život, a já teď díky tobě můžu psát řádky plné a plné krásných zážitků s tebou i když bohužel v posledním dopise pro tebe a v čase, kdy ty už tu se mnou nejsi, ale věř, že ty vzpomínky mi nikdo nikdy nevezme, kamaráde.

Jen kolik jsme spolu za ta léta absolvovali společných prezentačních akcí pro Pomocné Tlapky. Já jsem o tobě nejdřív vždy mluvila a ty jsi pak všem na jedničku předvedl, co znamená a co umí takový správný asistenční pes. Všem vždy spadla brada, případně měli slzy dojetí v očích a ty jsi byl nadšený jak ti všichni tleskají za to jaký jsi pašák. Předváděl jsi se ještě víc a dělal ,,blbosti" i když jsi věděl, že třeba tohle zrovna teď dělat nemáš. Nevadilo ti, že jsem na tebe mluvila důrazně nebo mírně zvýšila hlas, vždy jsi věděl, že se na tebe stejně nikdy doopravdy nezlobím, kouknul jsi se na mě těma svýma krásnýma očima a s výrazem ,,Snad se zase tak moc nestalo, mám tě moc rád" jsi si prostě vždy maximálně užíval svých ,,5 minut slávy"... Zasloužil sis to všechen ten potlesk a uznání moje i všech ostatních. Byl jsi fakt borec, kámo! Pamatuješ se na akce s Tlapkami a hudební skupinou Čechomor? To jsi byl teprve hvězda! Kdybys mohl, dával bys autogramy s nimi. Dokonce jsme společně s nimi a já s tebou byli na prknech Vinohradského i Národního divadla. Fakt pecka!

Díky tobě jsem zažila věci, které bych jinak nikdy neměla možnost zažít. Neskutečně si obohatil můj život. Byli jsme spolu několikrát i na dovolené za velkou louží a spousty a spousty dalších krásných zážitků. Kamaráde, mohla bych tu sedět a psát měsíc a stejně bych to vše krásné, co jsem s tebou zažila, nevypsala. Ano, vše krásné. Nikdy jsem s tebou nezažila nic zlého, špatného nebo ošklivého. Až teď ten jediný ošklivý den, na který nikdy nezapomenu, ale za to ty nemůžeš. Ani já ne, víš. Smrt patří k životu, ale věř mi, sluníčko, že ty krásné zážitky s tebou vždy tenhle jediný den zastíní.

Víš, svět lidí je někdy dost zvláštní. Někdo mi říká jak mu na mě záleží, jak bude vždy při mně a podobně... No ne vždy to bohužel platí... Zažíval jsi se mnou i moje první lásky a rozchody, ale ty jsi nikdy neodešel. Byl jsi vždy takový můj ,,barometr" pro výběr lidí do mého života. Ať už lásek nebo celkově. Když se někdo nelíbil tobě nebo tě neměl rád, neměl takový člověk v mém životě místo. Ty jsi měl v mém životě místo vždycky a v mém srdci taky budeš mít místo navždycky. Tak jako se nezapomíná na první lásku, já ještě k tomu nezapomenu ani na svého prvního asisťáka. Ty jsi ten, kdo byl se mnou nejen na veselých akcích plných potlesku a slávy, ale třeba i v nemocnici. Vždy když mi opravdu něco bylo, cítila jsem, jak upřímně a ze srdce si přeješ, abych se co nejrychleji uzdravila a abychom spolu mohli zase blbnout a dál šířit poselství pro lidi o úžasném soužití člověka a jeho asistenčního psa.

Blonďáčku můj vymodlený, když jsem na svého asistenčního psa ještě čekala, strašně moc jsem si tě přála. No a dostala jsem tě a ty jsi dostal mě. Svou osobností, svou krásou, prostě vším. Byl jsi moje dokonalá kopie v psím těle, patřili jsme k sobě, byl jsi kus mého srdce, který už nikdo jiný nezaplní stejně jako ty. Ani nemůže. Byl jsi jediný a jedinečný, byl jsi prostě osobnost. Neopakovatelná a originální. Můj navždycky jediný první asistenční pes. A stejně jako ty sis vždy přál, když já jsem byla nemocná mé rychlé uzdravení i já jsem si moc přála, aby ses uzdravil. Bohužel to už nešlo, víš. Opravdu už to nešlo. Náš lidský život je delší, než ten váš psí a ani nevíš, jak strašně mě mrzí, že tvůj život není stejně dlouhý jako ten můj. Jediné jak jsem ti mohla pomoci od bolesti, bylo doprovodit tě co nejdál na tvou poslední cestu. Tak nejdál, jak jen my lidé tady na světě můžeme. Udělala jsem to. Doprovodila jsem tě tak, jako ty jsi věrně a oddaně doprovázel mě celý svůj krásný psí život.

Kamaráde můj milovaný, prosím nezlob se na mne za mé rozhodnutí nechat tě odejít. Vím, že teď už je ti lépe, než by ti bylo se mnou dál tady a vím, že ty bys tu se mnou byl, i když by ti nebylo dobře. Ale to já nechtěla, víš. Nechtěla jsem ti působit bolest. Ty ses nerad koukal na mě, když mi nebylo dobře, já zase na tebe, když jsi nebyl fit.

Vím, že na mě teď koukáš shora a vidíš jak strašně je mi po tobě smutno, ale neboj se o mě, kamaráde. I díky tobě jsem dospělá ženská a zvládnu to i když je to strašně těžký. Sice už nikdy nepohladím tvůj smetanový kožíšek ani ti nedám pusinku, ale budeš stále se mnou... Budu si s tebou povídat, radit se o životě a tak vůbec.

A jak jsem ti říkala, než jsi naposledy zavřel oči a usnul. Děkuju za všechno, kamaráde. Budeš mi moc chybět a nikdy na tebe nezapomenu, blonďáčku můj milovanej.

Tvoje navždy milující panička Lucka