Můj příběh jak jsem se stal asistenčním psem aneb monolog mého zvířete
menu

Můj příběh jak jsem se stal asistenčním psem aneb monolog mého zvířete

Jmenuji se Falco a jsem Labradorský retrívr. Nejsem, ale obyčejný pes, jsem pes asistenční. Budu vám vyprávět svůj příběh o tom jak jsem se takovým asistenčním psem stal.

Všechno to začalo 8.prosince roku 2002, kdy jsem se narodil své mamince v chovné stanici labradorských retrívrů ve Starém Plzenci. Vypadal jsem úplně stejné jako moji bráchové a sestřičky a tak mě vůbec nenapadlo, že zrovna já budu vybraný na to abych pomáhal někomu nemocnému. Myslel jsem, že budu jako každý obyčejný pes. Dělat nepořádek v domě, kousat svým páníčkům jejich oblíbené kusy oblečení, hrabat na zahradě,  no zkrátka takové ty klasické vylomeniny štěněte i dospělého psa.

To jsem se, ale mýlil. Když mi totiž byly asi 2 měsíce šel jsem od maminky a svých sourozenců k nějakým lidem. ,,Asi to budou ti moji páníčci“, říkal jsem si. Všechno to ze začátku tak vypadalo. Já jsem byl malé štěně, které si hrálo s dětmi a dovádělo tak jako to dělá každý pes. Najednou mě, ale ti moji nový páníčci začali říkat co smím a co ne. Bylo mi to divné, protože do té doby jsem si mohl dělat co jsem chtěl. No, ale páníčci se musí poslouchat a tak jsem poslouchal i já. Ze začátku jsem moc nechápal,  například proč nesmím dělat loužičky v bytě a nebo a nebo proč nemůžu okusovat věci,  které mi tak chutnaly. Protože jsem chytré a učenlivé plemeno, velmi brzy jsem to pochopil.Vždyť právě pro naši chytrost a učenlivost cvičí právě nás, labradorské retrívry. Pravda, občas i naše blízké příbuzné zlaté retrievry, ale to už je jiná kapitola. Zpátky k mému příběhu.

Když jsem trochu povyrostl, začali mi moji páníčci oblékat podivnou věc. Vůbec jsem nevěděl proč to musím nosit. Byla to taková podivná látková věc, na které byl nápis: Štěně ve výcviku. Musel jsem ji nosit vždycky když mě moji páníčci vzali s sebou , třeba do obchodu nebo do autobusu,  kam normálně jiní psi nesmí.

Asi v roce a půl jsem musel od svých páníčků k jiným lidem.Opět jsem tomu moc nerozuměl i když jsem byl trochu větší. Nějakou dobu mi bylo smutno po mých bývalých pánech, ale časem jsem pochopil proč jsem tady. Byl jsem totiž už ve výcvikovém středisku v Oseku u Rokycan, kde právě takové chytré pejsky jako jsem já, učí už speciálním povelům, abychom mohli pomáhat nemocným lidem. Učili mě tady takové zvláštní povely. Nejdřív jsem je vůbec nechápal, ale jako správný labrador jsem brzy pochopil co se po mě chce a rád jsem to pro své pány udělal. Navíc vždycky když se mi něco povedlo dostal jsem odměnu . Za takovou dobrotu se pracovalo hned jinak. Akorát mi bylo stále divné proč mi moji nový pánové dávají povely z takových zvláštních židlí na kolečkách a já jim například musím věci co jim upadnou na zem podat až na klín. To jsem pochopil po nějaké době, abych byl konkrétní asi po půl roce.

Asi ve dvou letech jsem totiž poznal dalšího nového člověka. Tím člověkem byla moje třetí a už konečně poslední panička. Ta totiž seděla na té židli na kolečkách a chtěla po mě ty samé povely jako předchozí páníčci .Hned jsem poznal, že na rozdíl od nich ona opravdu mojí pomoc potřebuje zatímco oni to jen předstírali, aby mě to dobře naučili a já byl správný asistenční pes. Paničku jsem si hned moc oblíbil. Tak nějak jsem vycítil, že tady bude už můj poslední domov. Naštěstí se tak opravdu stalo a já už 5 let věrně pomáhám své paničce, aby se jí lépe žilo a mám jí moc rád. Hrdě nosím tu podivnou látkovou věc,  kterou mi navlékali jako štěněti, ale už na ní není napsáno jen štěně ve výcviku, už je ze mě opravdový asistenční pes.

Falcovo psaní přepsa Lucka Faldusová 12/2009

Můj příběh jak jsem se stal asistenčním psem aneb monolog mého zvířete