Můj asistenční pes Ezro
Ještě nedávno kolem mne pobíhal, poslouchal mé povely. Teď po něm zůstalo prázdno. Opustil mě můj věrný a celým svým psím srdíčkem oddaný asistenční pes Ezro.
Nutí mě to podívat se zpět, na sám začátek, kdy jsem se rozhodla pořídit pejska. Ne že by jsme žádného neměli. Po dvoře se majestátně procházel náš hlídací pes Barky . Jenže já chtěla společníka.
Začala jsem pročítat inzeráty až mi jeden padl do oka. Vysvětlila jsem, že bych chtěla štěně, které si vychovám k obrazu svému. Ochotný hlas mi dal číslo na manželé Tomášů z Oseku u Rokycan, kteří se zabývali výcvikem vodících a na zkoušku asistenčních psů. A tím vše začalo.
Psal se květen 2001. Měla jsem štěstí, protože právě měli jednoho ze čtyř ve výcviku. Jeli jsme tedy na výlet. Přivítal nás usměvavý manželský pár a čtyřnohý chlupáč, zlatý retriever Ezro. Přiběhl k mému vozíku, očuchal nás a po celou dobu, kdy jsem vysvětlovala, co bych chtěla aby pejsek uměl, se ode mne nehnul. Bylo to jasné, Ezro byl můj a já jeho. Následovaly nekonečné dva měsíce, kdy se Ezro učil přitáhnout vozík, otevřít dveře, pračku, ledničku, podat různé předměty, být ukázněný v obchodě, restauraci a jiných veřejných místech. Konečně jsme se znovu setkali. Jaké bylo mé překvapení, když Jirka Tomášů řekl: tak jedeme i s pejskem k vám, já ho tam ještě docvičím a za 3 dny to už bude jen na vás.
Ezro byl od samého začátku velmi šikovný, vnímavý a poslušný. A tak začal náš 12. lety společný život. Vzpomínám na chvíle, kdy jsem sedla na svůj mechaniček, v ruce popruh s Ezrem a poprvé po několika letech jsem sama, jen já a Ezro, vyrazili na zmrzlinu. Ezro miloval zmrzlinu, hlavně vanilkovou. Způsobně ji lízal, čímž byl středem pozornost, hlavně děti. Miloval úrodu z naši zahrádky. Jahody, hrášek rybíz. Měl rád také ovoce, hlavně hrušky a jablka, která si sám dokázal ze stromu utrhnout. Po čase jsem dostala vozík elektrický a Ezro už nemusel tahat, učil se chodit vedle vozíku.
Plynula léta, podnikali jsme různé výlety, chodili plavat k řece, v létě sbíral do košíku spadané ovoce, v zimě se brouzdal sněhem, obdivoval blikající vánoční stromek.
Každý rok jsme jezdili do Třemošné na přezkoušeni, kde vše zvládal na jedničku. Vyrostla vedle něj všechna má vnoučata, byl miláčkem všech, kdo nás znali.
Byl ovšem také velmi mazaný a chytrý. Ráno nás budil s bačkorami v zubech, odpoledne zas, že je čas vařit kávu. Věděl, že v tu dobu dostane svůj milovaný piškot. Neměl rád dlouhé návštěvy. Dával to najevo psím způsobem. Hostům přinesl jejich boty. Stačilo také zavelet Ezro, prádlo a už běžel do koupelny, otevřel pračku, vyndal prádlo do koše, podával kolíky. Když jsem byla nemocná, stál celé hodiny u postele, hlavu položenou na mé ruce a bedlivě sledoval můj dech a každý pohyb. Těžce snášel naše odloučeni, když jsem na čas musela do nemocnice. Doma mě pak vítal s tlapkama kolem mého krku a vzlykal. A tak jsme stáli venku dlouhé minuty a oba tiše plakali radostí, že jsme zase spolu.
Jednoho dne i jej zastihla zákeřná nemoc. Jako by cítil, že odejde, těch několik málo týdnů mě ani na okamžik nenechal samotnou. Dávali jsme jeden druhému nesmírnou lásku a pocit štěstí. Odešel, tiše přitisknut k mým nohám. V mém srdci zanechal velkou bolest a spoustu krásných vzpomínek ve kterých bude stále se mnou.
Ezroušku, děkuji za těch 12 krásných let prožitých s tebou.
Další mé poděkování patří všem lidem Pomocných tlapek, kteří se snaží vycvičit úžasné pejsky pro lidi s různým zdravotním postižením a tím aspoň trochu obohatit jejich život.
Zdena Vojčíková Krnov