Lidská lhostejnost aneb kouzelný dědeček

Konečně přišla dlouho očekávaná Paní zima. Venku se chumelí, děti hledají kopečky které by sjely na sáňkách a lyžích, s jásotem stavějí sněhuláky.

Jen my, vozíčkáři, sedíme u okna a smutně, trochu závistivě, pozorujeme tu krásu venku. Připadáme si jako uvězněni někde v lavinovém poli. Bezmocní, čekající na pomoc.

Byly doby, kdy jsem byla velkým milovníkem zimy. Zmrzlý sníh křupající pod nohama a vločky sněhu které ulpěly ve vlasech a na řasách přinášely své kouzlo. Dnes pozoruji všechnu tu zimní nádheru ze svého invalidního vozíku.

Z mraků vykukuje sluníčko a můj pes Ezro jako by říkal: Je škoda být doma. Tak dobře Ezrouši, zkusíme to. Cesty jsou určitě sjízdné. Snad to nějak dopadne. Teple se oblékám: "Počkej Ezro, i ty dostaneš svoji šálu." Startuji električák a vyjíždíme.

Vida, docela to jde. Sotva to domyslím. Stalo se to, čeho jsem se obávala. Přední kolečka se zabořila do sněhu, vozík jen cukal a nechtěl se hnout z místa. Jen Ezro spokojeně pobíhal a radoval se z procházky. Říkám si: "No nic, jen nepropadnout panice, kolem každou chvíli někdo projde a pomůže ti."

Lidé procházejí kolem, někdo přejde na druhý chodník, jiný dělá, že nevidí. Ale přece - zastaví paní a já si říkám: "Konečně, přece jen dobrá duše." Naklání se k Ezrovi a říká: "Pomáháš paničce, pomáháš?" a jde dál. Ani jsem se nestačila nadechnout. Plynou minuty, začíná mi být pořádná zima. Ezro přešlapuje a mrznou mu tlapky. Sahám po mobilu abych zavolala SOS manželovi. Za sebou slyším chraplavý hlas. Otáčím hlavu a vidím dědouška zachumlaného do kabátu.

"Kdepak jste se vydali v takovém počasí. A to nešel kolem nikdo, kdo by vám pomohl? Tak děvče, jdeme na to." Nohama se snaží odhrabat sníh a uvolnit přední kolečka. Zezadu tlačí vozík. Ten párkrát zacukal a konečně se hnul. Ezro radostně vrtí ocáskem. Snažím se děkovat. Dědoušek jen mávne, to je přece samozřejmé, a šourá se pomalu dál.

Dívám se za ním a říkám si: "Jdi opatrně,ať neskončíš také na vozíku. Kdo ví, zda by kolem šel pohádkový dědeček ."

Vracím se domů. V srdci mám smutek i radost zároveň. Smutek z lidské nevšímavosti a lhostejnosti. Radost z toho, že se najde někde nějaký ten kouzelný dědeček a pomůže v nesnázích.

Znovu sedím u okna a pozoruji padající vločky. Myslím na všechny ty vozíčkáře uvězněné mezi čtyřmi stěnami a na to, kolik z nich bude mít štěstí a potká toho svého kouzelného dědečka.

Zdenka Vojčíková