Život s Emičkou
Když jsme si Emičku dovezli domů a pustili jsme ji dovnitř – do nového domečku-běhala a koukala, kde se to vlastně nachází. Nechali jsme ji ať si vše očuchá a okouká. Ukázali jsme ji nový krásný velký pelíšek od Dogmansu, který jsme ji koupili a nachystali a uvelebila se v něm.
Po nějaké chvilce jsme už začali i doma nacvičovat „pracovní“ povinnosti. Jirka uvázal na dveře provazy, aby Emča mohla otvírat. Poradil nám co a jak ještě doma dopilovat a nebo upravit. Pak jsme se šli také projít, aby poznala i okolí svého nového bydliště. Trošku koukala udiveně, že už nejsme v Plzni, ale zase někde jinde. Ovšem šla spořádaně.
Po 3 dnech Jirka odjel a my už zůstali sami. Poprvé šla s Ondráškem do školky, kde si ji všichni oblíbili a trošku nám „záviděli“ tak krásnou šikovnou společnici. Ve školce Emička s Ondráškem není, tak 4 hodiny tráví se mnou, kdy absolvuje veškeré návštěvy a vyřizování.
Také jsme si zvykali na návštěvy našich obchodů, úřadů a nemocnic. Musím uznat, že všude se k nám chovali příznivě, jen v některých obchodech stále nechápou, že tam naše Emča může. Několikrát jsme si museli nechat zavolat i vedoucí a vysvětlit jim, že náš pejsek tam opravdu může.
S Emičkou jsme jeli i na naši první dovolenou k přehradě pod stan. Mezitím co se Ondrášek u břehu čvachtal, ho Emča hlídala a pozorovala, i když si lebedila ve stínu. Ve stanu se ji asi líbilo, protože celou noc prospala. Také jsme zjistili, že opravdu nemá ráda vodu. Venku panovali teploty jak na Sahaře, ale ani za nic se nechtěla zchladit v nachystaném bazénku. Takže jsem ji chladila ručně. Po krásných 4 dnech u přehrady se jelo zase domů.
Protože jezdíme na hory, absolvovala také několik malých výšlapu. Hlavně k nám na trampskou osadu. Cestu zvládla naprosto v pohodě, ale malí býček se ji teda vůbec nelíbil a tak si na něj zaštěkala. Ten ji to oplatil malým během směrem k nám. Ještě, že byl dobře uvázaný. Ve vlaku si taky spokojeně ustele pod sedačkami a pak se diví, že už vystupujeme. Přijedeme domu, spolu s Ondráškem se stihnout nabaštit a padnou do hajan. Někdy spolu, někdy zvlášť.
Doma pěkně nosí většinu toho co si poručím, Ondráškovi podává hračky a předměty, o které si umí říct. Nejraději mají házení balonkém – oba. Tedy Ondra hází, Emička nosí. Je to opravdu jejich nejčastější činnost, kdy já mám aspoň chvilku pro sebe, na vaření či uklízení. Když jsou unavení, tak sebou plácnou o zem a mazlí se spolu. Ondrášek na Emče leží a ta spokojeně odpočívá. Hodně se spolu mazlí ať už na zemi na dece nebo v posteli. Jsou to prostě kamarádi, kteří si sedli. Ema mi také pomáhá uklízet, kdy mi podává rozházené hračky a věci.
Na Den bez bariér – veletrhu pro hendikepované v Ostravě jsme se jeli podívat za Jirkou a Olinkou, kteří Emu také cvičili. Emička i my jsme je velmi rádi znova viděli. Popovídali jsme si co je u nás nového (moc toho není), jestli Ema nezlobí (nezlobí) a celkově. Po cca 2 hodinkách jsme se museli vydat zpět domů.
V listopadu proběhlo setkání se sponzory, kteří přispěli na výcvik Emičky. Česká pojišťovna nám dala dárek - pojištění pro Emičku pro případ nemoci či úrazu. Velmi nás to potěšilo a mně dojalo, i slzička mi ukápla a ne jedna. Jen doufám, že Emie to nikdy nebude potřebovat. Byla jsem ráda, že jsem osobně poznala další lidi, díky kterým naši slečnu máme. A také, že oni poznali nás a hlavně Ondráška. Také viděli, jak těm dvěma to spolu klape.
I tímto bych chtěla ještě jednou velice poděkovat Nadaci Leontinka a ostatním sponzorům, všem, díky kterým je Emie naše. Samozřejmě obrovské díky všem cvičitelům a kolektivu Pomocných tlapek že pomáhají najít psí kamarády a partnery, každému kdo to potřebuje.
Za Ondráška Juščaka a Emie napsala maminka Barbora Kosiecová
