Jak jsme doma měli psího maroda
menu

Jak jsme doma měli psího maroda

Minulý měsíc - v únoru, přesné datum už nevím, jsme si všimli na Emině tlapce, tam jak má polštářky, jakéhosi polštářku navíc. Vypadalo to skutečně jako další polštářek, bylo to tvrdé ale Emu to ani na pohmat ani na našlápnutí nebolelo, a asi proto jsme si toho všimli až tak náhodou. Pamatuju si, že hned v pondělí s Emou šel manžel na veterinu, protože se nám to nějak nezdálo. Tipovali jsme na nádorek, a taky se trošku báli, aby to nebylo něco vážnějšího. Veterinář naše obavy tak trošku potvrdil a Emu hned na středu objednal na operaci. Ještě pro jistotu jsme poslali fotku nemocné tlapky Hance, která nález konzultovala s plzeňskými veterináři, kteří se starají o malé i větší tlapácké pomocníky. I jejich předběžná diagnóza zněla „nádor" a stejně jako náš veterinář i oni doporučovali odstranění. Hanka nám nabídla že Emu můžeme dovézt do Plzně a nechat ji zoperovat tam, stejně jako ji tam nechat i po operaci než se rána zhojí, a nebo se rozhodnout pro našeho veterináře. Nakonec jsme se rozhodli nechat Emu operovat u nás ve FM. Hanka potvrdila, že je to asi lepší i pro nás i pro psa, který je klidnější a lépe se uzdravuje, pokud je se svým páníčkem a v prostředí které zná.


Přišel den D. Ráno jsem se s Emou pořádně rozloučila a manžel ji vzal na zákrok. Byli jsme objednaní na 8 hodin, a že pokud všechno proběhne v pořádku, v 11 hodin si máme pro ni přijít. Kdyby se dělo něco nečekaného, že by lékař z veteriny telefonoval.


Nemusím říkat, že od 8 hodiny jsem byla jak na trní. Naštěstí se jednalo o malý zákrok jen v místním znecitlivění. V 11 hodin šel manžel Emu vyzvednout. Jako by to bylo včera, vzpomínám si na Emin návrat domů. Bobek přišla po svých (veterinu máme asi 200m od domu kde bydlíme). Ale hlavičku měla svěšenou a nožičky rozklížené. Tak tak se na nich udržela. Když jsem se s ní byla přivítat u dveří, chudáček se jen zmohla na zavrtění ocáskem, aby mi dala najevo že mně poznává. Ustlali jsme ji pelíšek v obýváku, aby mohla být s námi. Usnula téměř okamžitě. Jako by poznala že je už doma, v bezpečí.


Byla hodně bezvládná a nezvládla se ani zajít vyčůrat. Třikrát se nám do pelíšku počůrala. Vždy jsme to jen zakryli další vrstvou plen aby byla v suchu a nechali ji odpočívat. Večer už byla Ema při smyslech. I když ji rána určitě bolela bylo znát že se ji ulevilo. Na bolest jsme měli pro ni léky, takže nemusela bolestmi trpět, a na případné komplikace se zánětem antibiotika.


Nakonec se ukázalo že onen výrůstek byl zřejmě jen zapouzdřený zánět či střep, na který mohla nedopatřením venku šlápnout, a že se nemusíme být nějaké vážnější diagnózy.


Během doby co byla Ema na operaci, mi jako naschvál všechno padalo z rukou. Tu hřeben, tu ponožka, kterou jsem dávala do koše na prádlo... Vím jak je Ema pro mě důležitá a jak mi pomáhá, ale za ty dva roky co tvoříme tým, to člověk bere jako jakousi samozřejmost a dojede mu nepostradatelnost psího asistenta až v momentu, kdy mu něco spadne na zem a zpoza rohu nevyběhne ono čtyřnohé stvoření a předmět mu zcela automaticky nepodá. Já jsem za ty tři hodiny co Ema při mně nebyla, poznala na vlastní kůži jak důležitou součástí pro mě je, a s jak velkou oddaností mi slouží. A dělá to ráda jen za pochvalu, či vlídné slovo.


Posílám pár fotek Emy. Sami můžete vidět, že módní pokrok přišel i do psí medicíny a Ema dostala krásný a moderní obvaz. :-)


Vše jsme přežili, nožka se úspěšně uzdravuje, a zarůstá pomalu chloupky. Už jde vidět jen malá jizvička a my na událost teď už s úsměvem vzpomínáme.

Zase někdy s několika řádky na shledanou.
P a Ema