Ema zraje jako víno

Máme doma téměř šestiletou fenku labradora Emu. Pamatuji se, že když jsem ji „dostala" asi po pár měsících jsem mluvila s Hankou telefonem a byla jsem úplně nadšená... „Hani Ema je úžasná a co všechno umí a dovede!" Hanka se tenkrát jen usmála a odpověděla. To ještě nic není! Počkej za rok, dva, tři... to bude teprve ono. A měla pravdu!

Ema zraje jako víno. Čím je starší tím je více pozornější, ohleduplnější, vypilovala podávání... Protože mám diagnózu, která se neustále zhoršuje, musíme spolu s každým zhoršením věci měnit a znovu zdokonalovat. Musím s Emou neustále komunikovat i během povelu. Už to není jen Emo podej, ale Emo podej, počkej, drž... pusť. Než k ní natáhnu ruku apod. Při svlékání bundy musí holt víc zatáhnout tak i při této činnosti musím komunikovat. Už to není jen Emo sundej ale Emo sundej, tahej... ještě... dost... Pochopila velice rychle co znamená slovo pomoc a jakmile řeknu že mi půjde pomoct se převléknout už se mnou letí a čeká na povel... Vzhledem k počasí a teplotám i doma, nosím různou obuv a tak se Ema naučila rozeznávat několik druhů obuvi. Ví co mi má podat když ji řeknu podej papučky, podej pantofle, boty... Oblečení sundává s naprostou přesností a citem jí vlastním. Nikdy by mi neublížila, neštípla by mně při svlékání zuby. Je neuvěřitelně ohleduplná.

Ema si pamatuje jména členů rodiny a když potřebuju pomoc a požádám ji o zavolání dané osoby, ví za kým má jít a dovést ke mně. Stejně tak si zvykla na umístění věcí po bytě, které používám a i ty podává s přesností. Dveře dokáže zajít zavřít i do vedlejší místnosti, ví prostě, které dveře jsou otevřené.

Pokud mi pomáhají asistentky například se svlékáním či obouváním, Ema se vecpe mezi nás a dává najevo že jsem přece její, tak proč mi pomáhají jiní. Jednou když byla u mně asistentka a věšela prádlo, nechala si pár kolíčků na lemu trika. Pak jsme seděly v kuchyni a klábosily u kafe, Ema ležela u mezi námi na podlaze. Najednou se zadívala na asistentku, vstala, přišla k ní a z lemu trička ji sundala kolíček a donesla ho bez řečí mi... Pak si všimla že na tričku je ještě jeden tak i ten sundala a podala ho mi. Válely jsme se smíchy. Ema prostě hlídá aby se z domu nic neztratilo :-) Pozná každou věc kterou používá. Škoda jen že tu situaci nemám zaznamenánu na videu... byla opravdu úsměvná. Taková automatika asistenčního psa.

Faktem je že některé záležitosti se staly samozřejmostí. Někdy je úsměvné když Ema podává věci automaticky, jen proto, že mi spadnou. Nemusí mít ani povel. A občas nečeká ani na pochvalu a jde prostě jen na místo s pocitem že úkol splnila. Jindy chce za podávání pomazlení... Prostě jak má náladu.

Když jsme v obchodě a nakupujeme, je neustále obdivována lidé se mně už nebojí oslovit a optat se na to co je to za rasu, jak dlouho se cvičí, co všechno umí, jak dlouho spolu jsme a nezřídka kdy chtějí i ukázku :-) A toto se mi stává i běžně na ulici.

Funguje jako spojka mezi všemi členy rodiny. Naučila se nosit prázdné použité nádobí od jídla ke mně ke dřezu do kuchyně a čeká, než ji dám povel pusť, aby se nádobí nerozbilo. Zvládá i talíře umazané od jídla aniž by se do jejich očisty pustila sama.

Změnil se také Emin přístup ke mně. Letošní rok ,kdy byly takové horka jsme moc nechodily ven, ve městě nebylo možné udržet tlapky na chodníku a protože jsem párkrát musela za kolegy do kanceláře vyrazila jsem bez Emy, bylo mi líto ji nechávat v kanceláři a tahat ji po venku. A ona mně od té doby nespustí z očí. Je mi neustále v patách. Jakmile mně nevidí je nervózní a hledá mně očima, nevydrží beze mně v jiné místnosti. Její vztah ke mně se postupem času upevnil. Má ráda všechny mé asistentky a rodinné příslušníky, se všema se vítá, nechává hladit ale psí oči má jen pro mně, já jsem pro ni zkrátka panička. Její vřelost a psí láska je pro mě neskutečně povzbuzující.

Jsem na Emu moc hrdá. Její vnímavost, obětavost, automatičnost.... to všechno mi pomáhá překonávat úskalí mého každodenního boje samé se sebou. A pokaždé když vidím že se Tlapácká rodina rozrostla o další tým, mám z toho velikou radost, protože vím, jak moc dokáže být asistenční pes užitečný a vzpomínám na to jak i naše spolupráce s Emou rostla v nerozlučné přátelství.

Chtěla bych poslat pár fotografií ale nikdy nestihnu zachytit okamžik. Snad se mi to povede do příště.

Přeji Všem krásné podzimní dny bez depresí a smutnění.