Dnes to byl poslední den
Dlouho jsem chtěla napsat pár řádků, ale jak asi známe všichni, pořád mi nezbýval čas. Dnes už musím. Právě před pár hodinami nás naše Ema opustila navždy, a já se potřebuju vypsat.
Ema byla opravdu jedno z výjimečných stvoření. Byla milá, empatická, přítulná a každý ji měl rád. Její šikovnost a umění asistenčního psa se neustále prohlubovaly a zdokonalovaly. Byla jednička. Dokázala podat ty nejmenší předměty jako třeba korálek v bižu obchůdku, vlasovou sponku a nebo ty větší jako krabici s kapslovou kávou... a těžší jako níže zmíněný pytlík brambor. Nakonec jsem i ráda, jakkoli neumím snést pochvalu, za to že nás Petr Pirner vyzdvihl v posledních rekondicích které jsme absolvovaly, protože Ema si to zasloužila. Byla opravdu moc šikovná.
Když zavzpomínám na první setkání, zdála se nám malinká a tlusťoučká. Ale byla to láska na první pohled. Jak říká Hanka „chemie". Svou úlohu v mém životě plnila svědomitě a vždy na 110%. Hodně jsme se nasmáli. Chodila vítat své oblíbené návštěvy ke dveřím s tím, že jakmile položily tašky u dveří, aby se svlékli ze svršků, vzala jejich zavazadla do tlamy a odnesla je do obýváku. Bylo vcelku jedno, jak těžké byly. Když to nebylo zavazadlo tak pytel brambor a nebo, pokud dostala nějaké psí krekry tak se sáčkem v tlamě letěla za mnou podala mi ho na klín, ať ji ho rozbalím. O tom jak pečlivě vybalovala nákupy, zvláště když cítila, že je v nich mrkvička či jablíčko ani netřeba mluvit. Byla neskutečným sluníčkem.
Čas trávila jak jinak nejraději v mé přítomnosti. Když se měl vrátit manžel z práce tak dlouho před tím ho vyčkávala u dveří. To pak bylo vítání.... Smečku měla nejraději pohromadě. Dny, kdy jsem pracovala, trávila pod mým vozíkem a pochrupkávala si. Když jsme šly na zahrádku, netrpělivě strkala čumák do balkónových dveří kde jsem. Dlouho to beze mně nikdy nevydržela. Ostatně já bez ni taky ne.
Když jsme například zavařovali, nosila kbelík s prázdnými sklenicemi a víčky z chodby do kuchyně. Měla moc ráda mrkev a tak když jsme sklízeli úrodu a jednu jsme na zahrádce omylem zapomněli, přišla s ní v tlamě a podala mi jí s výrazem: to jsem hodná že jsem to nesežrala hned, to si ji teď určitě za odměnu zasloužím :-)
Naše každodenní rituály nám dělaly radost oběma. Věděla, že na slovo káva dostane dobrůtku, moc ráda chodila do schránky pro dopisy, když se řeklo slovo papat tak se divoce točila dokola za ocáskem a radovala se, že je čas krmení. Když jsme ji dlouho nenásledovali k misce, šla se podívat, kde to vázne. I když měla hlad, dokázala nést sáček s krmením a přesto ho neprokousnout a nerozbalit. Když jsem dopila svou kávu a ona slyšela cinknutí lžičky o hrníček, přiběhla, protože věděla, že si bude moct lžičku vytáhnout a bude čas hry: lžičku strčit zpět do hrníčku a vylovit znovu. Asi se ji líbilo jak lžička vždy cinkla o stěny hrníčku. Dokázala si desítky minut hrát s uzlíkem, který jsme ji házeli a ona ho chytala a donesla zpět na můj klín. Až jsme se smáli, že ji to stejné baví pořád dokola. Báječně fungovala jako spojka mezi mnou a ostatními, pomoc zavolala téměř okamžitě. Měla několik „hraček" a každá měla své pojmenování na kterém jsme trvali a ona je rozlišovala. Ale uzlinky, zvlášť jednoho malého měla nejraději. Legrace taky byla, že tak nějak chápala, že si musí vždy „uklidit" hračky, a pak se jde s uzlíkem na zahrádku, a nebo spát do pelíšku.
Při pobytech venku a mimo domov jsme sklízeli obdiv jak je hodná a poslušná. Ano byla klidná a trpělivá a tak jsme mohli navštěvovat různé akce, ať to byly rušné koncerty, nebo tiché mše.
Je to asi měsíc co začala mít zdravotní problémy. Odešla velmi, velmi rychle. Dnes měla hezké poslední rozloučení. Přišli lidé, kteří se s ní chtěli rozloučit na její poslední cestě, a ona se nechala hladit od každého z nich a nechala je, aby ji poděkovali za službu, kterou nejen jim prokázala. V posledních chvílích jsme u ní zůstali s manželem sami, mluvili jsme na ni a hladili ji. Věděla, že jsme s ní a věnovala nám své poslední okamžiky. Odešla velmi tiše a klidně. Lékař, který byl u nás doma, protože jsme chtěli, ať odejde v prostředí které zná, nám nakonec řekl, že v ní moc života už nebylo. Jsem přesvědčena, že ten poslední týden bojovala jen pro nás, pro to až my sebereme sílu a necháme ji odejít. Byl to velmi silný, něžný a krásný okamžik. V tichu a lásce, přítomnosti svých nejbližších odešla navždy.
Já budu vždy ráda a vděčná za chvíle, které jsme mohly spolu strávit, za pomoc a oporu kterou mi poskytla. Za teplo jejího kožíšku a energii, kterou mi do dní dodávala.
Plyšáček náš...
