Zdravíme celou širokou rodinu tlapek

Tak vás zase po dlouhé době zdravíme a moc se omlouváme, že nám to tak trvalo, ale jsme neustále v poklusu. Začněme pěkně od začátku.

V květnu jsme začali docházet jako průvodkyně na výstavu Naše Cesta, která byla pořádána nadací Sirius. Výstava měla za úkol „seznámit“ veřejnost s různým druhem postižení a s tím jak se nám handicapovaným žije a jak by bylo dobré spojit dvě různé cesty do jedné SPOLEČNÉ tak, aby lidé přestali mít nějaké předsudky o tom, že když jsem na vozíku, tak nejsem duševně v pořádku apod. Což jak se ukázalo opravdu tomu tak bylo. Zdraví („choďáci“) si velmi často spojují, že když je jakýkoliv handicap tělesný, takže zároveň je i mentální. Což samozřejmě tomu tak není. A tak i tato výstava měla a poukázala na to, že se zdraví jedinci mohou bez problému normálně bavit s lidmi s postižením, že mohou mít mezi námi dobré přátele, životní partnery + rodiny, kamarády, kolegy apod. A to se díky výstavě taky dost stalo.

Lidé, co výstavu navštívili, se začali na nás, lidi s postižením, dívat úplně z jiného úhlu pohledu. Sama za sebe mohu říct, že díky výstavě máme s Elzinkou nové kamarády, ať už ty lidské, tak Elza i ty psí. Díky výstavě se opravdu lidé snaží nám handicapovaným i více pomáhat a být k nám milejší. I já sama jsem dost přehodnotila žebříček svého pohledu na svět a začala jsem se věnovat znakovému jazyku, který slouží ke komunikaci s neslyšícími. S Elzou jsme absolvovali již týdenní kurz v Unii neslyšících v Brně a budeme pokračovat v celoročním. Moc nás to baví a vidím v tom opravdu velký smysl, umět se dorozumět i s neslyšícími. A opět díky výstavě mám i plno nových kamarádů i celých rodin, kteří jsou neslyšící a jsou to moc príma lidi! Možná vám to přijde nemožné, ale Elza se taky naučila rozumět „znakovce“ umí si na povel ruky sednout a lehnout a přivolání ke mně bez jediného slova. Je to prostě moje holka šikovná.

Celé 2 měsíce, co jsme chodili na výstavu, jsme měli velmi nabito. Do práce, z práce, najíst, nakrmit, vyvenčit se, pomodlit a spát a tak znova pořád dokola. Přiznám se, že to bylo pro nás obě velmi náročné, ale nezapomenutelné a krásné! Po celou tu dobu výstavy tu s námi byla i moje kamarádka Míša, která dostala na starost vaření, takže jsme neumřeli hlady. No a Elza byla happy, že nás je tu zase víc. A jak už to tak holky mezi sebou mají Elza miluje Miščiny ponožky, které ji s chutí pořád někam přenášela, tak byla sranda holky pozorovat, jak se s tím poperou, ale zvládly to dobře.

V květnu jsem si, kromě docházení na výstaviště, taky odskočila do Ostravy na MČR v pingpongu, kde jsem se letos umístila na 3. místě a tím si splnila sen, že alespoň jednou bych si přála vyhrát medaili z tohoto sportu, kterému se už nějaký ten rok (přesněji 9 let) věnuji. A ono letošek byl ten šťastný a já jsem za to nesmírně moc vděčná!

Za co jsem ale taky moc vděčná a komu bych chtěla ze srdce moooooc poděkovat je Naše Tlapácká vychovatelka Miriam, která mi vychovala Elzu a u které bývá Elza pokaždé, když ji nemohu mít u sebe. Právě v době MČR, kdy jsem hrála byla Elza jak já říkám na lepším u Miriam :-) Elza se skamarádila s novou psí svěřenkyní Oxynkou, kterou teď Miriam má a tak když jsou holky spolu, tak to má určitě Miriam doma veselo. Ale protože je Miriam profík, tak nemám o ně strach ani o jednu, protože vím, že to spolu zvládnou a jsou spolu spokojené. Jak už jsem psala Elza byla u Miriam v květnu kvůli MČR a po té ještě v červnu, kdy jsme měli v rodině svatbu a z důvodu vážné nemoci v rodině nemohla být Elza se mnou. Poslední, co teď měla hlídání, byl tento víkend, kdy jsme měli další svatbu. Za 2 měsíce nás čeká ještě jedna, takže to snad, pokud vše klapne, bude opět na hlídání u Miriam, za kterou jsem moc vděčná a děkuji ji opravu za všechno!

V červnu jsme si z výstaviště odskočily s Elzou do Třemošné u Plzně na nádherné promoce. Jak jistě všichni víte, jde o oficiální představení jednotlivých týmů a my měli tu čest, být jedněmi z nich. Chtěly bychom s Elzinkou poděkovat všem, kteří se na této akci podíleli a kteří nám dopřáli zažít tuto krásu setkání se všemi dobrými a úžasnými lidmi, za dobrou baštu, kterou jsme tam měli a za opět nezapomenutelné zážitky. Moc mě taky potěšilo, že jsme se tam mohli setkat znovu s Miriam a s rodinou Lipnických, které jsem čirou náhodou potkala jen pár dní před touto velkou událostí v Ostravě. Takže my jsme se seznámili už tam a jsme za tuto a nejen za tuto rodinu taky moc vděční, protože z nich vyzařuje velké kouzlo lásky. Malý Maty je úžasný a spolu na promocích jsme si i zařádili. Zároveň jsem poznala blíže rodinu Kubelkovu s Kittou a bylo to prostě mega úžasné! Děkuji opravdu všem lidem v Tlapkách, kteří jste dokázali za ta léta udělat tolik úžasné práce a tolik radostí a krásy „předáním“ svých hafošů různým rodinám. Za to vám všem patří opravdu velké DÍKY!! Já už mám Elzu 10 měsíců a jsme úžasně spolu šťastné, spokojené a život bez ní už si neumím představit. Je to ten nejvěrnější přítel jakého mám a troufnu si říct, že oboustranně bychom dýchaly jedna za druhou!

Posledního června jsme se musely rozloučit se všemi z výstavy, která končila. Byli jsme z toho všichni dost naměkko, protože ono 2 měsíce společného soužití není až tak krátká doba. Tak jsme si na sebe zvykli, že jsme si nedokázali představit, že už to nebude. Byli jsme z toho dost smutní, ale slíbili jsme si, že se budeme navštěvovat a pořádat různé společné srazy a tak jsme se trochu utěšovali touto představou.

Rozlučka byla krásná. Kromě Elzinky byli po dobu výstavy ještě další tři psi: jeden zlaťák Edmond, potom Marlyna- kříženec labradorky s „něčím“, která měla jedinou blbou vlastnost, že dominovala nad Elzou a věčně na ni štěkala, ale jinak byla hodná. Třetí byl Elzinčin nápadník Flat Coat Retriever jménem Chopper, který si s Elzou rozuměl a spolu si i v době našeho oběda hráli. Co nás potěšilo, tak Elza a Chopper byli prý ti nejúžasnější psi, které jsme tam měli a je fakt, že Elza se stala miláčkem všech! Asi i proto, že se občas předváděla a svými kašparskými kousky uměla rozesmát snad každého.

Nejvtipnější bylo, když jsem vykládala svůj sektor, kterým byl bezbariérový pokoj a koupelna a Elza ležela pod stolem. Já tak lidem povídám a lidi se naráz začali pochichtávat a usmívat. Tak jsem si říkala čemu se smějí, když nevykládám nic tak vtipného? No stačilo se kouknout pod stůl a hned jsem věděla která bije! Elza si vesele válela šunky na zádech s pyskama dolů, takže ji svítili ty její nádherné bílé zuby a do toho občas natáhla přední tlapku, aby dala najevo „já jsem tady, tak si všímejte i mě“. Takže i takto veselo jsme tam měli.

Jinak bylo fajn, že v sektoru v koupelně měli pračku, takže jsme s Elzou dělaly ukázku vytahování prádla z pračky, kde byly asi 3 páry ponožek a trenky. Vtipnou story jsme zažily, když jsem Elze řekla, ať mi podá trenky. Elza vytáhla všechny ponožky co tam byly, ale s trenkami byl problém, ty vytáhnout nechtěla. Tak jsem uvažovala, co ji ty trenky tak hrozného udělaly, že mi je nechce podat? Nakonec jsem zjistila, že ona to slovo nezná, takže trenky jsme přejmenovaly na kalhoty a naráz to šlo bez problémů. Takže tolik zážitky před prázdninami.

A co o prázdninách? Začátkem července Elza došla k úrazu tlapek při procházce, kdy si zranila obě přední tlapky na polštářku. Byly jsme u paní veterinářky, dostaly jsme mastičku a já jí to několikrát denně obvazovala. Měly jsme klidový režim. Vydržel nám necelý týden, pak Elza usoudila, že je zdravá. Opravdu první tři dny ležela a obvazů si ani nevšimla. Jakoby věděla, že je to pro její dobro. Ale cca 5. den usoudila, že už je nepotřebuje a tak při venčení jí jeden obvaz spadl. Doma si sundala i ten druhý s pohledem, jakoby mi říkala: „tak, a už jsem zdravá!“. Koukla jsem ji na to a ono to už opravdu bylo téměř zahojené. Mám moc chytrého pejska.

V tomto měsíci jsme taky navštívily naši kamarádku a vaší klientku Adélu, které se narodil malý Honzík, který je mimochodem k zulíbání. Pak jsme byly navštívit muzeum Anthropos v Brně, kde Elza došla k druhému menšímu úrazu. Když jsme nastoupily do malého výtahu a dveře se zavřely, Elza začala tak moc ječet, že jsem nevěděla v prvním momentu, co se děje. Nakonec jsme zjistili, že ji nejspíš výtah přicvaknul chlupy na ocase a proto byl ten jekot. Já sama jsem se z toho dostávala ještě asi hodinu po incidentu, ale naštěstí ocasní kost byla netknutá a Elza na to rychle zapomněla. Červenec byl pro nás, co se týče úrazů, nějaký kritický. Doufám, že už to všechno zlé máme za sebou a teď bude už vše jen dobré! Jinak jsme byly ještě s přáteli na Pálavě, přesněji v Klentnici, a minulý týden v Praze za šéfkami z práce z výstaviště.

Takže se Vám moc omlouváme, že píšeme s větším zpožděním. Jak vidíte, my jsme teď tak rozlítané a věčně někde pryč, že asi málokterý člověk žije tak dobrodružně jako my. Musím se přiznat, že já prostě bez toho žít asi ani moc nedokážu. Miluji výlety, adrenalin a prostě akční život. A co Elza na to říká? Ta je taky ráda, že se dostane na výlety. Když už ji přijde, že jsme dlouho doma, sama za mnou přijde a naznačuje mi, že bych mohla zase něco vymyslet.

Dneska je tady dost deštivo, proto sedíme doma a odpočíváme, jelikož jsme obě totálně unavené. Ono to asi bude i tím počasím, tak jsme rády, že nemusíme nic dělat. Co je jinak u nás nového? Panička má už své autíčko, takže už si vozíme prdelky autíčkem a obě to snášíme velmi dobře. Tak to je tak asi všechno z těch pár měsíců, co jsme se neozvaly. Snad je vidět, že se opravdu nenudíme a že se máme opravdu krásně!

Elzinka, samozřejmě jako každý pes, umí paničku i pěkně pozlobit. To pak panička lehce soptí, ale jak na mě hodí ty své psí oči, tak dlouho se zlobit nedovedu. Ale jak víme všichni, ono i to zlobení patří k životu a je ho potřeba. Jak už jsem psala, Elza je prostě můj miláček, který mi rozumí úplně ve všem a ví o mě snad úplně všechno.

Děkuji ještě jednou vám všem za ni a brzy se těšíme zase napísanou. Posíláme vám všem: pac Elza a já pusu a přejeme vám nádherný zbytek léta!

1 / 3