Johana Humplíková a Elsa
Milí Tlapkáči,
když tuhle zprávu píšu, tak jsme spolu doma 22 dní. Udělali jsme obě docela hodně velký pokrok. Na začátku měsíce to bylo při trénování tak, že šlo jeden den parádně podávání do klína, ale vůbec nešlo podávání na stůl a druhý den přesně naopak, ale společnými silami se to zlepšuje. Umím trochu lépe dávat povely a už si více užívám společné chvíle, jak na zahradě či na procházkách. Jsem ráda, že mám takovou partnerku.
Elsa poznává nové lidi, třeba takové, bez kterých si naši smečku jen těžko představím. Takže s rodiči navštěvujeme obchod, s kamarádkami Verčou a Kristy jsme si dali příjemné setkání v Plzni, s kámoškou Markétou prošmejdili naše nové nádraží v Bystřičce (mezi Vsetínem a Valašským Meziříčím), s bývalou asistentkou Soňou jsme byly na Vsetíně- já myslela, že si nás lidé moc nebudou všímat, všímali, ale pouze pohledem!(Snažím se, tyto pohledy, moc nevnímat, ale když mě osloví, jsem přítomna.) Jako rodina jsme navštívili Neratov v Orlických horách a o den později, rozšíření o kámoše Johanu a Kryštofa zoo Zlín- paní u pokladny se trošku divila ale, když jsme ukázali průkaz asistenčního psa, žádný problém nenastal. V zoo Elsu zajímalo skoro všechno, ale na to že tam byla ohromná spousta lidí, pachů, tak byla božííí.
Moje čtyřnohá pomocnice, jakoby věděla, kdy se nemusí moc snažit, a tak se snaží mnohem méně, když jsem s rodiči. Naproti tomu moc parádně „nosí nálepku" asistenčního psa, když jsem s ní sama nebo s kamarády. Když jí pochválí, byť jen potichu někdo cizí to vždycky povyroste a nese se, jak říká babička „jak pětistovka do záložně" no jako modelka prostě. Také má parťačka překonala různé strachy, jako jsou klobouky, ruční vrták, vařečka. Nemá problém s chozením do hospod v čemž má velmi silnou průpravu její první obchod, co jsme spolu navštívili, byl totiž Bohemia Sekt v Plzni, když jsi na to vzpomenu musím se smát, poněvadž nezůstalo jen u Bohemia sektu, ale já skoro vůbec nepiju alkohol.
Občas tak přemýšlím, jestli nemám doma kromě psa také kočičku, když se mi stočí do klubíčka k nohám nebo závodního koně když my podává boty, to musím skoro vždycky říct pomalu jinak by se přerazila jak jí to baví. Olizuje mi nohy, ale to jí vždycky musíme natřít bílým jogurtem zajímavé, že ruce nemusíme- ty líže i bez jogurtu, taky miluje stahování ponožek což musíme brzdit ráno poněvadž sotva by mi je rodiče nandali bez povelu- teď ne by je hned zase sundala. Teď právě chrápe a opírá se mi o nohu. Ať se vám všem daří a my zase frčíme do víru dobrodružství jako nějaké návštěvy a tak. Trochu jsem se bála srpna, protože jsem minulý rok byla hodně nemocná, ale teď už se nebojím protože vím, že kvůli Else se to nevrátí. Humplíkovi s Elsou
