S Elinkou se mám žije moc hezky
Je červen a hlásíme se s půl roční zprávou. S Elinkou se mám žije moc hezky. Pomáhá mi hodně psychicky, což opravdu potřebuji. Opět ji musím jen chválit.
Po probuzení přijde k mé posteli a čeká, až bude pomáhat s mým svlékáním. Vyčistíme očička a učešeme se. Když se nasnídám, mazlíme se a Elinka si pak nejraději opře hlavu o má kolena a je jako beran. Když jsem na vozíčku, musím se brzdit, protože má takovou sílu, že mě lehce odstrčí. To dělá, i když jsme venku a zastavíme. Je to věčný mazel, a když mi přítel pomůže lehnout si na zem, hned si ke mně lehá, nejlépe packami přes mé tělo a příjemně si u toho mručí. Elinka si celkově dost „povídá". Třeba, když si hrajeme a házím jí míček. Elinka mne také mě neustále hlídá. Často se chodí dívat na balkón co se děje na ulici a na dvoře a po chvilce si mě přijde zkontrolovat do ložnice. Když máme návštěvu a já jsem na vozíku, lehne si vedle mě a nic jí nevyruší. Jakmile ale vozík odbrzdím, když cvakne brzda, vyskočí a je v pozoru. Čeká, co se bude dít.
S podáváním a pomocí je úžasná. Mě i Elince to dělá opravdu dobře. Každou neděli si připravuji léky na celý týden. Jakmile vyndám organizér léků, Elinka už ví, že bude pracovat. Nemusí se ani volat a sama už běží za přítelem do vedlejší místnosti. Tady dostane krabičky s léky pro mne a Elinka je mi pak vesele a s nadšením přináší za mnou do ložnice. U toho opět vesele mručí. Po skončení její oblíbené práce dostane ode mne odměnu v podobě čtvrtky piškotu, ale někdy to zkouší i na druhé straně trasy u přítele)). Když si léky doplňuji, sedí u mě a pozoruje, jako by kontrolovala, jestli vše dělám správně. Celkově musí být u všeho co se doma děje. Pořád je u mne. I v koupelně musí ležet vedle vany, i když na ni občas stříkne voda, což úplně ráda nemá, ale toleruje to.
Z místnosti ve které jsem já, neodejde, pokud ji někdo nezavolá, nebo ji sama neřeknu. Je ale zvědavá, a když slyší, že se něco děje venku, postaví se k otevřeným dveřím a podívá se na mě, jakoby se ptala, jestli se může jít podívat na balkón. Čeká, až jí řeknu, že může, pak teprve vyběhne. Pokud jde někdo k nám, je neklidná a mermomocí chce vítat návštěvu.
Elí zvládá všechny naučené povely, jen se jí někdy nechce do auta. To si pak nevezme ani odměnu, když tam vyskočí. Asi ví, že dělala trošku herečku. Na druhou stranu, při vystupování necháme otevřené auto a sama nevyskočí, i když jsme doma na dvoře, kde to zná. Poslušně čeká na povel.
Také máme nové přivolání, které nikdy nezklame. Je to šustění sáčku. Pokaždé kouká, jako by měla něco dostat. Nic mimo jejich granulí a piškotku nedostává a piškoty máme v krabičce. Pak jsem si vzpomněla, že občas dostala tyčinku na zoubky. Je chytrá a tohle si lehce zapamatovala, ale to asi každý pejsek. Dám před ní to, co jsem ze sáčku vyndala a poslušně otočí hlavu. To ještě stále dělá i u svých granulí. Čeká, dokud nedám misku s granulemi do držáku a nedám povel, že může jíst.
Elí moc ráda chodí ven. Když jdeme na procházku, netrpělivě se točí u dveří. Občas až kňourá, jako že nám to tak dlouho trvá. Někdy jdeme třeba jen na dvůr a zahrádku. Ihned si najde svůj míček, který má jen venku. Přinese ho ukázat, jako by se chlubila a pochopitelně ho chce házet. Zkontroluje, jestli je všude vše v pořádku, vyválí se a je spokojená. Maminka si dala na dvůr nové šuplíky s kytičkami, a Elinka hned zjistila, že je něco jinak a musela vše očichat a prohlédnout. Několikrát se povede, že vykoná potřebu na tom místě, kam se s ní chodí venčit. To ji pochválíme, ale většinou si dojde tam, kde zrovna je.
S Elinkou nejsou žádné potíže, poslouchá a je klidná. Miluje návštěvy a malé děti. To ji musím někdy okřiknout, ale když jsme venku a je u vozíku, nic jí nezajímá. Jen zbystří, když je někde kočička. Na cizí lidi nereaguje, i když má ráda společnost, mazlení a hlazení. Pochopitelně, když má košilku a je v práci, nikdo ji nehladí a to ani nemá potřebu, jen ode mě. Opře se o mě jako malé dítě a hladím ji jen já. Je dobře, že už spousta lidí ví, že asistenční pejsci se nesmí hladit. Dost často se ale stává, že řeknou, že to ví, ale stejně se zeptají. Elinka je poslušně u vozíku.
Teď se mému synovci a jeho manželce narodil chlapeček a dali mu jméno, jako měl můj syn, tak tady budeme mít zase Marečka. Elinka bude opět sbírat, dudlíky, hračky a vše, co malému spadne, nebo vyhodí z kočárku. To se Elince moc líbí a ráda vše sbírá. Jen to vše nosí ke mně.
Teď mě čeká veliký a těžký úkol v osobním životě, ohledně zesnulého syna. Musela jsem vyhledat psychologa. Ten mi řekl, že jsem uvízla ve smutku a musím se s Markem úplně rozloučit a nechat ho odejít. V jeho pokoji se jen utíral prach a luxovalo. Polštář a vše je tak, jak odešel. Celý pokoj musíme kompletně předělat od nábytku až po koberec. Dohodli jsme se, že tam uděláme obývací pokoj. Čeká mě to nejtěžší - přebrat všechny jeho věci.
Rodina a samozřejmě Elinka a druhý náš pejsek mi psychicky pomůžou.
Už vidím Elinku, jak vše obchází a asistuje u každé práce.
Ani se mi nechce věřit, že 30. 6. to bylo pět let, co jsme Elinku přivítali v naší rodině. Máme krásné soužití a obě jsme spokojené. V září oslavíme její sedmé narozeniny. Už je to dospělá holka, ale někdy mi přijde jako štěňátko.
Všechny zdraví
Daniela Boháčová a Elí
