Pracování Eli moc baví
menu

Pracování Eli moc baví

Elinka je v naprostém pořádku a s velkou radostí moc pomáhá. Pracování ji moc baví a čeká na jakýkoliv povel. Při pomáhání svlékání třeba svetru a jeho následném podávání jej vzala třeba jen za rukáv. Napomenula jsem jí, že musí pořádně a ať svetr srovná. Elinka si ho packami urovnala a podala mi balíček. Dostala odměnu a velikou pochvalu. Myslela jsem si, že to tak má být a jen to „odflakovala".

V dubnu jsme byly pozvány na rekondici, kde jsem to říkala trenérce Renatě s tím, že tento povel jsme zlepšily. Z reakce Renaty jsem poznala, že to tak nebylo a šlo jen o podání. Je vidět, že Elinka je moc chytrá a lehce pochopí a udělá opravdu vše, co se jí dá za povel. Na rekondici se nám moc líbilo. Vidět opět všechny lidi z Pomocných tlapek, známé klienty a dokonce byla Elí v regionální televizi. Jinak byla při přezkušování hodná a plnila všechny úkoly. Za všechny úkoly byla pochválená. Domů si Elinka vezla i nový pelíšek. Ten domácí jsme jí nechali v kufru auta a to se jí moc líbilo. Někdy jsme ji museli totiž okřiknout, protože trošku pískala (když měla jít do auta) a neměla důvod. Teď v autě vozíme původní pelíšek a je naprosto spokojená.

Tři dny po rekondici u nás došlo k veliké tragédii. Syn spáchal sebevraždu v nedožitých 24 letech. Napsal dopis na rozloučenou ve Wordu a bylo pro mne těžké začít psát zprávu v tom samém programu. Pochopitelně i pejsci poznali, že se něco děje. Psychika byla strašná, ale museli jsme se držet i kvůli psům. Seděla jsem na vozíku a plakala, Elinka mně pozorovala a položila mi hlavu na koleno. Synův pes stále smutní a ani Elinka ho nerozveselí. Nejí a nemá o nic zájem. To nás trápí, že mu nikdo nemůžeme pomoci. Já jsem dlouho nezvládla chodit ven mezi lidi. Hlavně jsem všude syna viděla a stalo se to u nás ve vesnici na místě, které měl Marek rád a i já tam s Elinkou chodila. Elí tedy bral na vycházky přítel, střídavě s mou maminkou. Bylo to a je stále moc těžké. Nedokázala jsem komunikovat s lidmi a nechtěla jsem ani nikoho cizího vidět. Tohle nikdy nepřebolí. Marek byl můj jediný syn. Po pravdě si z toho období moc nepamatuji a ani si nějak nechci vzpomenout.

Konec jara tak nějak přeběhl a v létě jsem už s pomocí rodiny a kamarádek dokázala jít ven. Bylo to moc těžké, ale jsem za to všem moc vděčná už kvůli Elince. Časem jsem dokázala jít i k řece na ono místo. Potěšilo mě, že tam Markovi chodili kamarádi a lidé z vesnice zapalovat svíčky i když už byla urna uložena v rodinném hrobě.

Elinka mi stále připadá jako štěňátko. Když ji pustím na volno, tolik si užívá válení se v trávě a možnosti velkého rozběhu. Ven chodíme i s kamarádkou, která má téměř roční holčičku a ta pochopitelně vyhazuje všechno, co má v kočárku. Elinka mi to opět nosí jako u dětí mých synovců. Elinka mi neustále dělá radost a působí i velmi dobře na mou psychiku. Zasměji se, i když si hrají s malou Kessinkou. Ta se snaží Elinku vyprovokovat ke hře. Elí si ale hraje tak, že jí vždy hračku vezme, ale to se malé nelíbí, začne štěkat a hra tím pomalu končí.

Elinka je moc chytrá a pozná, kdy pojedeme autem. Stačí si vzít kabelku a už se začíná při oblékání třást. V autě už je ale v klidu. Když sedím na elektrickém vozíku, je šťastná a nemůže se dočkat ven. Všude se chová velmi vzorně, jen nesmí vidět kočičky. To už pak má jedinou starost a tou je pozorování. Asi by jí nic neudělala, ale naštěstí jsme kočičku potkali vždy, když byla Elinka na vodítku u vozíku.

Další věc, za kterou musím Elinku pochválit je ta, že si opravdu nevšimne ničeho k jídlu. Pro Kessinku máme na chodbě granulky a Elinka si jich nikdy nevšimla. I když jí jdu dát její granulky a dám je před ní, otočí hlavu. Vezme si je, až když jsou v držáku misky a dám jí povel, aby jedla. Je tak hodná a zvyklá na svou misku, že když jsme jeli na delší trasu a měli pro ni cestovní misku, nechtěla se z ní napít. Teď už vozíme jen tu její, aby byla 100% spokojená a tím i my. Elinka oslaví šesté narozeniny a to, že je s námi už čtyři a půl roku, mi připadá jako chvilinka.

V září už jsem dokázala odsvědčit kamarádce manželství, i když to pro mě bylo moc emotivní. Představovala jsem si na místě ženicha, mého syna. Zvládla jsem to a byla jsem moc ráda, protože mě o to kamarádka požádala už minulý rok a pro mne to byla i pocta.

Podzim nebyl nejlepší na mou psychiku. Bylo to zapříčiněno kratším dnem a brzkým stmíváním. V listopadu jsme museli nechat uspat Mefista, synova psa. Bylo to těžké rozhodnutí, ale trápil se, nejedl a přidalo se dost vedlejších zdravotních potíží. Pan doktor říkal, že tato rasa je pes jednoho pána. On sám má také tyto psy. To byla další rána, která moc bolela. Pan doktor zároveň očkoval Elinku i Kessinku. Byl tak hodný, že přijel na státní svátek. Mefista měl moc rád, i jeho manželka a také je to všechno moc mrzelo.

Vánoce proběhli v relativním klidu. Moc jsem se bála, ale zvládli jsme to, i když jsem někdy musela sáhnout po prášku na uklidnění. Naproti tomu o Štědrém večeru jsem byla vcelku vyrovnaná, i když se spoustou vzpomínek. Elinka byla moc spokojená, nosila dárečky, což je její nejoblíbenější práce, nošení předmětů.

Celé svátky tady někteří lidé bouchali petardy, tak jsme raději procházky vynechali. Silvestrovské oslavy Elinka zvládla jako každý rok v pořádku. Při rámusu se zvedla z pelíšku a lehla si ke mně nebo mému příteli. Asi se přímo u nás cítí ve větším bezpečí.

Přejeme s přítelem celému týmu Pomocných tlapek, krásný nový rok, plný pracovních i osobních úspěchů,

Daniela Boháčová