Ebinka to znovu senzačně dokázala!

Ptáte se co? Přečtěte si náš další společný příběh, a vše se dozvíte. Hezké čtení. Dnes se také dočtete, co jsme spolu s Ebinkou, za ten čas, který uběhl od našeho posledního příběhu, zažili a co nového se naučila.

Ve středu 11. května, jsme s Ebinkou zase navštívili děti ze Speciálních škol v Mostě, byla to už několikátá návštěva. Přesto se od těch minulých lišila, a to nás malinko překvapilo. Oběma nám připadalo, jakoby se děti bály, se ptát. Tyhle děti, byly podle nás, hodně stydlivé. Padalo jen málo otázek, ale o to pozorněji děti sledovaly ukázky Ebinčiných dovedností. I tahle návštěva nám toho spoustu dala. Názory ostatních bohužel ještě nemám. Doufáme, že kvůli tomuhle názoru, tato návštěva nebyla poslední.

A teď Vám něco řekne Ebinka. Prozradí, co nového umí, a také se dostane k tomu, o čem vypovídá název dnešního příběhu.

Ahoj všem...

jsem moc ráda, že jsem dostala slovo i tentokrát. Mám prý začít tím, co umím nového, tak tedy ano. Naučila jsem se podávat Dádě vzorky kosmetiky, se kterou pracuje. A mobil Dády, jí podávám za šňůrku, kterou si něj dala. Prý je to proto, aby ji nespadl, když telefonuje venku, na zem. Je to vážně prima nápad. I mě se lépe zvedá ze země a třeba i z postele. Upozorním Dádu také na to, aby si vzala vitamíny, když zapomene, přinesu jí krabičku přímo do ruky.

A co, že jsem to znovu dokázala? Tak o tom by spíš měla povídat Dáda. Protože jsme spolu už dlouho, vím, co tím je myšleno. Dáda mě poprosila, abych Vám to vyprávěla já. Jde o to, jak moc jsem jí pomohla při uzavírání druhého semestru školy. Dáda byla zase strašně nervózní před každým termínem zápočtu nebo zkoušky. Rodina, přátelé i já jsme jí říkali, ať se nebojí, že to určitě zvládne. Bylo to ale opět na mě, zbavit Dádu trémy, co nejvíc to půjde. Něco Vám řeknu. Tahle práce je pořád těžší. Přesto jsem to zase zvládla. Všechno máme konečně za sebou.

Když Dáda udělala poslední zkoušku a zápočet, řekla mi. "Ebinko, já Ti MOC DĚKUJI, že jsi mi v těch, pro mě, nejtěžších chvílích dokázala pomoc, vím, že to nebylo jednoduché. Věř mi,že ani pro mě tomu tak nebylo. Jsem moc ráda, že Tě mám, mám Tě ráda! Bez Tvojí podpory a doprovodu na každý termín, by to bylo strašné." Moc mě to potěšilo, ale věřím, že by to dokázala i beze mě. Ano, dokázala to, spolu se mnou a podporou ostatních lidiček, kteří jí věřili. A tak v září nastoupíme do 2. ročníku.

Ještě než se pustím Danielu k dokončení dnešního příběhu. Přidám příhodu, která se nám stala při skládání jedné ze zkoušek. Když tuhle zkoušku Dáda dělala, přišla ještě jedna lektorka, podívala se na mě a řekla. "On je tu dneska na zkoušce taky pes?" Doktor, který jí, spolu se dvěma dalšími zkoušel, řekl. "Ano, a umí to líp, než oni." Nebyla to vůbec pravda.

A teď už zase Dáda. Já se s Vámi loučím a těším se na všechny zase někdy příště.

Než přidám závěrečné poděkování a přání. Chci se s Vámi podělit o jednu negativní zkušenost, která nás potkala před několika týdny. Vracely jsme se z jedné školy, čekaly jsme na autobus, abychom se dostaly domů. Když autobus přijel, šly jsme tak, aby nás řidička dobře viděla a pomohla nám nastoupit. To co se stalo, jsme vážně nečekaly. Přestože nás viděla, odjela, aniž by nám pomohla. Když jsme se na dopravním podniku ptaly, proč to udělala, řekla, že na zastávce nikdo na vozíku nebyl.

Ještě, že když s Ebinkou někam jdeme, nosím s sebou mobil. Tak jsem zavolala domů a řekla, co se stalo. Nakonec to dobře dopadlo, domů jsme přijeli autem.

Na řadě je závěr příběhu. Velké poděkování za podporu a důvěru při zkouškách dnes patří mojí rodině, všem lidem, kteří mi věřili a samozřejmě také Ebince. Mám také zvláštní poděkování pro svého přítele a svého dlouholetého kamaráda, za jejich báječné přátelství a podporu, kdykoli se na ně mohu spolehnout a obrátit s jakoukoli prosbou. Věřím, že Ti dva, o které jde poznají, že jsou to právě oni.

VÁM VŠEM JEŠTĚ JEDNOU MOC, MOC DĚKUJI!!!

S přáním krásného, slunečného léta se loučí a někdy příště na shledanou se těší.

Daniela Machová a Ebi
Úterý, 28. června 2005