Dita a Věra Urbancová

Milé Pomocné tlapky,

s menší prodlevou, za kterou se předem omlouvám, bych vám ráda poreferovala o mých prvních měsících soužití s asistenčním psem Ditou, kterého jsem díky vám obdržela dna 17. 11. 2004.

Bydlím společně s dcerou Pavlou, která je celý den v práci a tak s Ditou trávíme většinu času samy. Je moc šikovná a snaží se mi stále pomáhat. Co mi spadne hned sbírá a pořád mi něco nosí a uklízí. Rovněž mi moc ráda stahuje ponožky, což je činnost, která mi činí poměrně velké problémy. Ditě to však jde moc dobře. Tak dobře, že se jí podařilo dokonce jednu ponožku sníst. Lekli jsme se, ale naštěstí to dobře dopadlo. Žádné problémy neměla. Asi jí chutnala.

Když společně vyrážíme ven, otvírá dveře a pak je rázným bouchnutím zavírá, až to slyší celý barák. Venku ji mívám na vodítku, kdy hezky jde kolem vozíčku i když ji občas musím krotit, protože jde rychleji než já jedu. Kolem domu máme rovněž dost místa, kde Ditě mohu dát volno na proběhnutí. Vždy si mě však hlídá, aby se nevzdálila příliš. Na první zavolání se pak způsobně vrátí k vozíčku. Když přijedeme domů tak mi hned běží pro bačkory, abych se mohla přezout, protože já ji také utírám packy.

V současné době mi venčení přes den dělá díky sněhu problémy. Vypomáhá mi však sousedka. I k té se Dita chová pěkně a na slovo ji poslouchá. Ještě bych se ráda, v souvislosti se sněhem, zmínila o Ditině lásce k němu. Kdykoliv se v něm může proběhnout, porochnit a chytit si pár koulí, je blahem bez sebe.

Na vánoce jsme společně pekly cukroví. Jakmile mi spadla formička, Dita mi ji hned podávala. Jen jsem musela dávat pozor, aby v cukroví nebyly chlupy, protože ty jsou skoro všude. Naše společné úsilí mělo ještě jednu "nepěknou" dohru, ale o tom později. Na stromeček se Dita nejprve dívala nedůvěřivě, ale když pod ním měla dáreček, kostičku, kterou si pak celý večer kousala, byla spokojená.

Nejrušněji je u nás každých čtrnáct dní o víkendu, kdy za námi jezdí rodina mé druhé dcery s dvěma malými dětmi, Jiříkem (3,5, roku) a Daníkem (1,5 roku). Oba si Ditu nesmírně oblíbili a pořád se kolem ní motají. Nijak jí ale neubližují ani ji netrápí a i Dita se k nim chová moc hezky a trpělivě. I když jí něco chtějí vyndat z pusy je klidná a ani nezavrčí.

Začátkem února jsme s Ditou absolvovali povinné roční očkování. U veterináře proběhlo všechno bez problémů, ale k našemu úleku Dita do rána silně natekla v obličeji a zvracela. Na radu veterináře jsme jí dali dva Prednizony a do večera bylo vše v pořádku. Pro jistotu dostala ještě dva na noc. Rovněž jsem ihned o této události informovala manželé Tomášů. Toto byla pouze jediná výjimka, jinak je Dita od předání ve výborné zdravotní a tělesné kondici. Předpisově jí, netloustne a neprojevují se u ní jakékoliv neduhy.

Jediným černým puntíkem na Ditině reputaci je její "apetit". Když je pod dohledem, je vše v pořádku, ale již několikrát, když zůstala chvilku sama, nám sežrala na co přišla. O vánocích to byl plech syrového cukroví, výsledek našeho již zmiňovaného celodenního úsilí. Tento víkend dvě šišky syrového štrůdlu. Nechápavě jsme rovněž zírali na to, jak Dita s přehledem "vyluxovala" nočník s Jiřikovým nadělením jako by tam nikdy nic nebylo. Všechno už jsme si ale náležitě vyříkali a Dita slíbila, že už to vícekrát neudělá.

V záplavě informací bych však nechtěla zapomenout na velmi podstatnou a pro mě možná nejdůležitější věc. Dita je pro mě nejen výbornou pomocnicí, ale hlavně milou společnicí.

Ještě jednou děkuji, že díky vaší pomoci jsem získala takovou parťačku a už se moc s Ditou těšíme, až se vám v plné kráse ukážeme na slavnostním předávání v červnu a následně na podzimní rekondici.

Se srdečnými pozdravy,

Věra Urbancová